Ivetka zatím vypadala dobře a bolesti se nijak neprojevovaly. Domluva zněla jasně – Jak to začne, tak máme volat. Takže, telefon do ruky a u Sabky (naší porodní asistentky Sabiny Trojkové) už to zvoní. Instrukce jsme dostali. Vyčkat a sledovat kontrakce. Mezi sedmou a osmou to začalo. Bolesti, které i mně svíraly tělo. Vůbec si neumím představit tohle snášet. Několik hodin. My chlapi jsme hrdinové. Ale jsou věci, které bych určitě v životě rád oželel.

Po dalším telefonátu zpráva, že Sabka brzo přijede. Ivetka hledala polohy a já jsem se snažil jí jakkoli pomoct. Vůbec nevím, jestli jsem jí byl něco platný. Pro jistotu jsem zkontroloval všechny věci, které jsme měli mít do porodnice. Z balkonu jsem natrhal čerstvý rozmarýn a dal vařit. Sabka používá rozmarýn na hojení po porodu. Sama ho má v sušené verzi hromadu a nabízela i nám. My jsme měli na balkoně zahrádku s bylinkami a tak jsem nám posloužil čerstvou květinou. Kolem půl desáté jsme dostali zprávu, že Sabka už jede. Však to taky má k nám pěkných 100 kiláků. Ivetka trpěla a já jsem hledal jak pomáhat.

Deset minut před jedenáctou tu byla naše úžasná Porodní Asistentka. Nesla s sebou svou ohromnou zdravotní tašku. Ivetka ležela na gauči. Sabka bez jakéhokoli zdržování vyšetřila a sdělila nám uklidňující zprávu. Jsme tak na prst, máme to všechno před sebou, není nutné panikařit. To se snadno řekne. Instrukce na další etapu byly taky jasné. Nahřívat ručníky, zahřívat jimi záda a v přesných intervalech dávat homeopatika. Na to jsem dohlížel, neboť Ivetky pojem o čase byl v tu chvíli naprosto neřízený. Sabka se rozhodla, že nás nechá v této chvíli osamotě a vydala se za kamarádkou, která bydlí kousek od nás. Prý, kdyby něco, volejte a já jsem tu za deset minut.

Po dvou hodinách pobíhání s nahřátými ručníky, ládování homeopatik do mé vyčerpané drahé a neustálých kontrolách času kontrakcí, mi Ivetka řekla, že už má vážně hodně divné tlaky. Zavolal jsem tedy Sabce a předal informace. Za 9 minut a 46 vteřin byla u nás. Provedla další vyšetření a s ledovým klidem řekla „Tak děcka a já teď budu trochu rychlejší. Teď se hezky sbalíme a půjdeme do auta. Do Vyškova už nejedeme, právě jsem nahmatala hlavičku.“ Co tím jako chce říct? Já jsem byl až do teď vyrovnaný. Hotová oáza klidu. Společně jsme pomohli Ivetce do oblečení. Pak jsem vzal všechny tašky a vyrazili jsme k autu. Cestou jsme naštěstí nikoho nepotkali a tak jsme za deset minut byli v porodnici, kterou máme pár set metrů od baráku.

Sabka doprovodila Ivetku na příjem a já jsem zatím parkoval. Když jsem přišel do budovy porodnice, Ivetka už měla nemocniční košili a chystali jsme se na porod. Přišel nemocniční personál. Vyšetřili a po krátkých doplňujících informacích a předání našeho porodního plánu, jsme zůstali v místnosti jen čtyři. Naše porodní asistentka, nemocniční porodní asistentka, Ivetka a já. Musím uznat, že jsme chtěli sice rodit ve Vyškově, i když jsme porodnici měli tak blízko a to zejména na základě recenzí. Ale když jsem viděl spolupráci porodních asistentek, byl jsem rád, že jsme tam. Obě si navzájem vycházely vstříc. Poslouchaly ozvy, pomáhaly vybrat polohu, tolerovaly se a byly prostě báječné. Proto jsem se plně odevzdal každé chvilce být tam s Ivetkou. Byla ohromně statečná a já jsem dobře věděl, jak moc zkouší. Je maličko citlivější na bolest a tak jsem čekal, jak se s tím bude potýkat. Má můj největší obdiv. Stál jsem u ní a držel i za ruce. Ivetka už byla na pokraji sil a měla nakročeno k žádosti o cokoli na bolest. Druhá porodní doba nám trvala přes dvě hodiny a tak jsem už měl nakročeno, že se nabídnu a půjdu z místnosti. Třeba se víc uvolní. Ještě že jsem to neudělal. Stejně jsem po porodu dostal informaci, že kdybych odešel, bylo by to ještě horší. Porodní asistentky pořád pokyvovaly hlavami a já byl čím dál napjatější.

Po dvou hodinách jsem poprvé zahlédl vlásky. Bylo jich tolik. Pak jsem měl chvilku zamlženo od slz, které se mi nahrnuly do očí. Povzbudil jsem Ivetku a řekl jí, že už jsem ho viděl, že za chvilku tu bude. Nemohl jsem se ho dočkat. Začalo mi docházet, že každým okamžikem se nám narodí náš chlapeček. Mé nohy, do té doby pevné jako skála, se pomalu začínali chvět. Srdce mi bušilo stále silněji a do očí se mi hrnuly slzy, které nešly zastavit. Zaslechl jsem klapnutí dveří ve kterých se objevil doktor a sestřičky s hromadou věcí. Ale nedokázal jsem se plně odpoutat od tváří porodních asistentek, kterým se stále více rozšiřoval úsměv na tvářích. Napětí ve mně sílilo a netušil jsem jestli mačkám ruce Ivetce já silněji nedočkavostí nebo ona mě bolestí. V poslední chvíli jsem zahlédl její vyčerpání a výkřik silnější než dřív. Zdál se být delší než ty předtím. Pak jsem viděl, jak do celé situace vstupuje lékař, pomáhá holkám a všichni se usmívají. Najednou je zvláštní vteřina ticha, která se zdá nekonečná. Tak už je venku. Ukažte mi ho. Podejte ho mamince, po které touží. Musím ho vidět. Ale jak, když se mi po tvářích koulí slzy. Přes vodopády jsem se díval jak si ho Ivetka bere na hrudník.Je nesmírně vyčerpaná, ale jiskry štěstí v očích jí září na celý sál. Robinek jen tiše zakníkal, aby dal najevo, že je tu s námi a pak jen ležel, hledal prso a koukal se po nás. Byl tak nádherný.

Když se dostala ven placenta, dostal jsem instrukce k přestřihnutí pupeční šňůry. S klidem a pevnou rukou jsem úkon provedl a pak se jen věnoval rodině. Po nějaké době se Ivetka musela jít umýt. Dostal jsem šanci na kontakt s mým synem. Rychle jsem sundal triko a toho malého drobečka si přitiskl na tělo. Ten pocit je nepopsatelný. Tak maličký a křehký, že by jste se báli ho dotknout, Vám leží na těle a kouká Vám do očí. Určitě si myslel „tak jsem tady táto, nedej mě“. Nedám, neboj. Nic na světě už nemůže přetrhnout to pouto, které jsme spolu v ten okamžik navázali. Nejradši bych ho už nikomu nevracel, snad jen mé Ivetce. Je 16:49. Vítej Robinku. Jsem tvůj tatínek.

Toto je poděkování Sabině Trojkové. Báječné porodní asistentce, která nás provedla těhotenstvím a porodem. Která nás učila užít si každou chvilku těhotenství, nebát se porodu a především jeho přirozenosti.

Dále bych rád poděkoval zdravotnickému personálu, který zde bez jejich vědomí nebudu jmenovat. Nicméně jejich skvělý přístup a kooperace porodní asistentky nemocniční se Sabkou byla dokonalá ukázka toho, že to může fungovat a každá maminka si může prožít porod takový, jaký si přeje. Bez patáků, se zvolenou polohou, bez poranění a tudíž bez šití, a to i přes to, že druhá doba porodní byla dvouhodinová. Za porod bez kleští a bez řezů. Všichni tam byli úžasní a každý nemalou měrou přispěl k narození našeho krásného, silného a zdravého chlapečka.

Nakonec bych chtěl poděkovat Ivetce. Za to, jak zvládala těhotenství na studeném bytě. Jak mě vedla devět měsíců k pochopení významu rodičovství. Za to, že jsme našli společnou cestu k přivedení Robinka na tento svět. Ale především za sílu, kterou v sobě má a kterou projevila právě při narození našeho chlapečka. Děkuji.

http://denikvykojenychrodicu.blogspot.cz/2018/04/porod-z-pohledu-muze.html

Příspěvek 20. Porod z pohledu muže pochází z Mužské porodní příběhy

Příspěvek 19. Neasistovaný porod Píšťalky pochází z Mužské porodní příběhy

Tak som sa nakoniec aj ja odhodlal napísať niečo málo o mojich pôrodných skúsenostiach. Osobne som bol pri dvoch našich pôrodoch. Prvá dcéra – Eliška – sa narodila v nedeľu na troch kráľov 6.1.2013 o 7:30 ráno. Anežka (naša druhá dcéra) sa narodila v piatok 30.6.2017 o 11:10 doobedu. Oba pôrody boli pre mňa veľmi silnými zážitkami, ktoré sa slovami dajú len ťažko opísať. Aj napriek tomu sa o to pokúsim.

Oba pôrody mali veľa spoločného, no v niečom boli aj iné. Čo bolo to spoločné? V oboch prípadoch šlo o nádherný, hladký a veľmi rýchly pôrod. Manželka Zuzka sa veľmi nehrnula do pôrodnice a nakoniec sme tam ledva stihli dobehnúť. :) Pri oboch pôrodoch boli v úžase okrem mňa aj lekári a celý zdravotný personál. A v oboch prípadoch sa to neobišlo aj bez humoru, ktorí sme si na plno vychutnali, až keď bolo všetko za nami.

Poďme po poriadku.

Eliška sa ohlásila presne v termíne. V noci z 5. na 6. januára. Niekedy okolo piatej ráno sa po trocha bujarejšej návšteve (čo to sme aj popili) budím na to, že sa vedľa mňa v posteli Zuzka nejako zvláštne mrví, krúti a pračudesne pri tom fučí. Pozriem na ňu a pýtam sa:

- “Všetko ok?”. “

- “Jasné, ja zaspím.. Len si musím nájsť polohu. Kľudne spi ďalej.”

Po 15tich minútach neutíchajúceho fučania kontrolujem situáciu. Zuzka vedľa mňa na posteli opretá na kolenách a lakťoch, zadok vystrčený do vzduchu a fučí..

- “Zuzi, toto je akože tá poloha, v ktorej chceš zaspať?”.

- “Hej nechaj ma, ja zaspím.. “.

V tej chvíli mi bolo jasné, že rodí, ale sama pred sebou sa tvári, že sa nič nedeje.. Po chvíli presviedčania (napokon už aj trocha tvrdšieho) uznala, že teda asi by sme mali ísť do pôrodnice. Veci sme mali samozrejme pripravené (okrem tehotenskej knižky, ktorú sme asi 20 minút hľadali). Problém však bol, že Zuzkine kontrakcie boli v podstate kontinuálne a také silné, že sa pomaly nevedela ani obliecť a obuť. Chválabohu, že u nás spala spomínaná návšteva, dve kamošky a jeden Američan. Baby sa zhostili pomáhania s obliekaním a chlapi zatiaľ prehľadali všetky pravdepodobné aj menej pravdepodobné miesta, až kým sme tú tehotenskú knižku nenašli. Do pôrodnice sme prišli 6:30.

Na moje šialené zvonenie vybehla nahnevaná sestrička..

- “Čo horí, alebo čo?”..

- “Nehorí, rodíme!”, zaznela moja dosť podráždená odpoveď.

V rýchlosti premerala Zuzku a keď videla, že ledva stojí na nohách, pochopila, že naozaj rodíme. Asi jej tam často vyzváňajú o pol siedmej ráno kvôli požiarom. :) Zuzku vzala dnu a mňa usadila na chodbe.

- “Ja chcem byť pri pôrode”, hovorím..

- “Zavoláme vás v pravý čas, nebojte.. “. Túto vetu som počul v nasledujúcich 15-tich minútach asi sedemkrát. Vedel som, že v tej konkrétnej pôrodnici nemajú radi, keď im pri pôrode “zavadzia” niekto ako napríklad otec dieťaťa a často to vraj uhrajú tak, že už ho jednoducho nestihli zavolať. To nebude môj prípad – vravím si – čiže každého bieloplášťovca, ktorý z predmetných dverí vychádzal alebo do nich vchádzal, som okamžite kŕčovito zdrapol za rameno a hovorím mu:

- “Ja tam mám ženu.. Ona rodí.. A ja tam chcem byť”.

Obligátna odpoveď ma mala usadiť a upokojiť. Nestalo sa. Tých 15 minút, čo som čakal na chodbe, sa mi zdalo ako minimálne hodina a pol. Asi ani ja som nebol úplne v “normálnom” stave. Napokon sa dvere otvorili a sestrička mi naznačuje, že ak to chcem stihnúť, mal by som si švihnúť. Do dvoch minút som bol prezlečený v modrom mundúre a stál som pri Zuzke, ktorá teda už riadne fučala na koze. Všade okolo pobiehalo asi milión bieloplášťovcov, ktorí sa v priebehu dvoch minút vyparili. A to doslova. Bolo 6:50 a v celej pôrodnej sále (zdalo sa, že na celom oddelení) som bol sám so Zuzkou, krútiacou sa na stole. 7:05 sa opäť začali pomaly trúsiť. O siedmej sa menia služby. Takže pohoda. Aspoň budú všetci čerství, hovorím si. Z môjho omylu ma vyviedol pôrodník, ktorý na moju poznámku, že som sa nestihol najesť ani napiť, poznamenal: “Tak takých je nás tu viacej”.. A veľmi nadšený z toho nebol. Nebudem vás dlho napínať. Doktor Zuzku veľmi dobre viedol, trikrát zatlačila a Eliška bola na svete. V tom momente sa zmenilo všetko. A tým myslím všetko. Čas sa zastavil, napätie a strach vystriedalo totálne uvoľnenie a eufória. Nasledoval 45 minútový zašívací maratón, kedy sme si už aj spätne mohli pripomenúť pár veselých momentov (aj vďaka lekárke, ktorá Zuzku zašívala, a ktorej sa jej pôrod veľmi páčil.)

S Anežkou to bolo až na pár detailov to isté. Hovorím detailov, ale oni sú to celkom dôležité detaily.

Po prvé. Všetko prebehlo ešte rýchlejšie. Áno.. Dá sa to! Zatiaľ čo Eliška sa narodila (od môjho prvého vstupu okolo 5tej ráno a príchodu do pôrodnice o 6:30) za “pár” hodín (čistý čas strávený v pôrodnici bol 60 min), s Anežkou to bolo od môjho vstupu do deja až do jej narodenia presne 55 minút. A to vrátane prevozu do pôrodnice!!!

Po druhé. Celé to bola tak nejak väčšia pohoda. Zuzka bola uvoľnenejšia, akosi viac pri sebe a dokonca dokázala aj mierne vtipkovať. Aj ja som sa cítil viac v pohode (strach a stres som mal skôr pár dní pred pôrodom).

Po trerie. Návšteva, ktorá bola večer pred pôrodom u nás a čo to sme spolu popili, neboli dve kamošky a Američan. Táto návšteva boli iní kamoši v podstate z tej istej komunity, no nespali u nás.

Ďalej už len rýchly prehľad.

- 10:10 mi volá Zuzka do práce, že či jej neviem zistiť, kto má dnes v pôrodnici službu.

- 10:15 jej volám, že nejaká doktorka. Ale že vraj ak má bolesti, mali by sme sa ísť ukázať. Zuzka na to, že je v pohode a že to prejde. Presviedčam ju, že radšej prídem. “No tak dobre..”

- 10:25 prichádzam domov. Zuzka je vo vani vo svojej obľúbenej predpôrodnej polohe. Teda na štyroch. Na kríže si púšťa horúcu vodu. Na moju otázku, či je OK, odpovedá už klasicky.

- “Jasné, to prejde.. Len mi pomasíruj chrbát”.

Po chvíli masírovania si uvedomujem, že keď to nezoberiem trocha do svojich rúk, porodíme vo vani.

- “Zuzi, vylez z vane. Ideme do pôrodnice”.

- “No tak dobre.. Dones mi tu modrú pásikavú sukňu a nejaké tričko”.

- “Nič také som nenašiel.. Obleč si toto”.

- “Toto nechcem! Chcela som tú pásikavú sukňu”.

- “Zuzi.. nejdeš na promenádu, ale do pôrodnice. Oblečieš si toto a hotovo”.

- “No tak dobre..”

- 10:40 zvoním na dvere pôrodnice.

Otvára sestrička:

“Čo sa deje?” (vždy ma prekvapia tie sestričky, že sú prekvapené z toho, že im tam chodia ženy rodiť).

- “No.. rodíme”, hovorím.

- “Jojooj.. To ja poznám. Ešte možno aj domov pôjdete”.

Snažím sa jej vysvetliť, že asi už domov nepôjdeme a že chcem byť pri pôrode a že viem, že ma nechajú čakať na chodbe a že to bude určite rýchle, tak nech na mňa nezabudnú. Opäť ma upokojuje, že sa ešte nič nedeje a nech si pokojne sadnem a čakám.

- 10:50 sa otvoria dvere a tá istá sestrička (citeľne menej kľudná): “Chceli ste byť pri pôrode, nie? No tak rýchlo, rýchlo.. “

- 10:55 stojím v mundúre pri Zuzke, hladím ju po vlasoch a hovorím jej, že je úžasná (lebo je).

- 11:10 Anežka je na svete, pokojne leží na Zuzkinom brušku. Ja prestrihávam pupočnú šnúru a srandujem s doktorom. Vraj ďalšie dieťa už im len donesieme ukázať kvôli zápisu do matriky, keď to takto pôjde ďalej.

No.. je to presne tak, ako som si myslel. Keď to po sebe čítam, napadá mi tisíc ďalších vecí a drobností, ktoré by stáli za zmienku, ale nakoniec sa to jednoducho aj tak preniesť nedá. Celkovo som počul veľa chlapov rozprávať o pôrodoch. Veľká časť z nich ma presviedčala, nech tam nejdem. Ja som vďačný, že som to mohol zažiť. Som vďačný za to, že som mohol vnímať, aká je moja žena silná a odvážna a ako je celý život a obzvlášť jeho zrod jeden obrovský prejav sily, ktorá prekonáva naše maličkosti. Vnímal som tú silu, ktorá sa počas pôrodu manifestovala a nepochyboval som, že táto sila tu bude aj dávno po našej smrti, aj po smrti našich detí.. Dokonca aj keď by sme si túto našu planétu chceli celkom zničiť, aj tak tu tá sila bude. To bolo na oboch pôrodoch to úžasné a povznášajúce. Tak trochu som začal tušiť, prečo sú tak často pôrodníci muži. Ženy sú s touto silou viac v kontakte. Prejavuje sa skrze ne. A my muži, ako pôrodníci, sa jej aspoň letmo môžme dotknúť.. A byť aspoň trochu pri tom :)

Příspěvek 18. Pôrodný príbeh (príbehy) pochází z Mužské porodní příběhy

PS: Ještě vzkaz všem budoucím otcům, jenž přemýšlejí, že budou se svou ženou rodit. Jděte do toho! Je to ten největší a nejúžasnější zážitek, na který nikdy nezapomenete, a navíc pochopíte, jak moc je to pro vaši drahou polovičku náročné. Jen srab zvládne dítě udělat, a pak si přijít pro hotové do porodnice, jen pravý muž si dítě porodí sám se svojí ženou! I když ne každý na to má, přijde mi nepochopitelné, proč někteří muži (většina?!) nerespektují přání své ženy rodit tam, kde chce ona a kde se cítí bezpečně. Stejně tak, proč nechtějí ženu provázet porodem a být u narození vlastního potomka. Jde jen o přání ženy. Kdyby mne moje milovaná u porodu nechtěla, její přání bych respektoval.

PSS: Miminko se narodilo ve vaku blan a byl to náš první lotosový porod. Placenta s pupečníkem odpadla sama pátý den od porodu.

Příspěvek 17. Náš první lotosový porod pochází z Mužské porodní příběhy

Trávili jsme moře času lepením na sebe, které plynule přecházelo v jemný až tvrdší sex a třeba zase zpátky a jednoho dne jsme se shodli, že nás vzrušuje představa, že bychom se nebránili dětem. Jak já jsem rád, že jsme o tomhle nepřemýšleli. Téměř první, co Lenku napadlo, když zjistila, že její jiný stav není žádný klam, bylo se objednat na gynekologii. Tak jako jsme chodili všude spolu, šli jsme spolu i tam. Sestra mě nějak vymanévrovala na chodbu, kde jsem měl jakože čekat, i Lenka mě nechala stát opodál a se sklopenýma ušima utíkala do ordinace. To mi bylo strašně podezřelé, tak se přece normálně nechová a proč by personálu mělo záležet na tom, kde je partner? A proč mě oslovovali tatínku, jsem snad jejich otec, aby jim to právo náleželo? Mluvil jsem o tom s Lenkou a příště jsme se nenechali ani jeden, pokud jim to organizačně nějak nevyhovuje, není to náš problém, ale jejich.

No co jsem viděl, mě docela šokovalo, Lenka jako malá holka (a nikoli jako Ta žena) napochodovala dovnitř a na povel blahosklonné, super (to se asi pozná podle toho, že pozdraví, než si nandá rukavici) gyndařky se nechala vyprstit. Lenka se ani nezeptala, k čemu to je. Lékařka jenom diktovala vagina prostorná, čípek tvrdý, asi 4 cm, děloha tolik cm… no nic, asi je to nějaký rituál, ženská to má rychle za sebou, dostane pochvalu a víc na to myslet nemusí. Tak jsem se začal ptát já – jaký je smysl takto sofistikovaných údajů, zvlášť, když se Lence do pánve stejně podívá pomocí abdominální utz sondy, jak je možné, že používá nesterilní rukavice, jak je možné, že nabízí prvotrimestrální screening, když ani nemá certifikát od fetal medicine foundation, jestli vůbec zná základní statistiku ohledně trisomií (zejména kolik dětí zemře, aby bylo zabráněno narození jednoho postiženého)… pojišťovna jí to proplatí i tak, tohle je doporučený postup… a zlatý bonus –  víte, jaké to je vychovávat postižené dítě? Manipulaci poznám, když ji slyším a tohle byla silná káva. Zájem ženy a jejího dítěte tedy evidentně není na prvním místě a doporučenému postupu není nutno rozumět. Lenka se rozzuřila a vzala své tělo zpět do svých rukou – i tam dole. To byla úleva. Velký ultrazvuk jsme si zaplatili u dobře školeného externisty (i ten si potřeboval honit triko, ale informací měl o poznání více). Proč vůbec chodit na ultrazvuky, které nemají za cíl pomáhat miminku? No pro nás prostě bylo lepší vědět, než nevědět, ale každý měsíc to fakt k ničemu není.  Znovu na gynekologii jsme šli až pro potvrzení na mateřskou. Zastupující lékařka byla opravdu zhrzená, že o její služby není zájem, ale já nemusel říkat nic, Lenka její hrozby smrti celé rodiny do desátého kolene přešla s grácií, na což lékařka nevěřícně zírala – asi zase něco, co už je zaběhané a mělo by fungovat jaksi automaticky. Česká skripta z porodnictví jsem zahodil jako odpad, pokud není text logicky konzistentní, stejně bych jej nedokázal číst. Neuměli jsme si představit, že bychom se na tyto „odborníky“ měli nějak spoléhat a já kroutil hlavou nad tím, že tento systém existuje v této podobě i nadále. Člověk fakt přežije ledacos a kredit za opravdovou záchranu života asi přebije taky ledacos. Studium jsme měli hezky rozdělené – já se zabýval seriózní medicínskou literaturou a Lenka tím hezkým, co šlo o porodu zjistit (Orgasmic birth, komunitní weby, Aby porod nebolel,…).

Jednou Lenka prohlásila, že pokud to jen trochu půjde, chce rodit doma. Já trochu polknul, ale bral jsem to jako její rozhodnutí, se kterým se musím srovnat - opět studiem. Na jedné straně byla úleva, že ji nebudu muset chránit proti všem, ale taky mi tím příslušela role, která mi moc neseděla. Plnění nějakých rolí jsem nikdy nebral jako povinnost, ale jako laskavost vůči společnosti a do tohodle společnosti prostě nic není. Ostatně Lenčin důvod, proč chtěla rodit doma, nebyla špatná zkušenost z nemocnice, ani strach, že si neuhájí svůj prostor s malou, ani nic jiného negativního. Chtěla prostě rodit a zabývat se jen porodem a dcerou. Lenka už svůj porod měla, tenhle bude dcery. Sehnali jsme si porodní asistentku a dulu, ale brali jsme je jako někoho zkušeného s porodem, ne jako někoho, na koho se můžeme beze zbytku spolehnout, stejnou chybu dvakrát udělá jenom pitomec. Po přestěhování jsme dokonce našli inteligentního gynekologa (už jsme nedoufali, že existují), který mě nevyhazoval, Lenčino slovo bylo poslední a o prstění se ani nezmínil (ostatně za tři děti viděl Lenčino přirození myslím dvakrát, ale to jsou jiné příběhy). Lenka jeho služby (odběry, utz, recepty, pokec) využila kvůli středně silné cholestáze, kdy podle českých doporučení by ji a malou čekala hospitalizace, kapačky s hepatoprotektivy a vyvolávání porodu. To nás na chvíli rozhodilo a bylo to i poprvé, kdy jsem s Lenkou sdílel medicínské informace i v jiné podobě, než jaké je historické pozadí a absurdita nástřihu, řízeného tlačení, obvyklé péče o pupeční šňůru… a jak to je vlastně doopravdy s tou úmrtností v souvislosti s porodem a statistikami obecně. Naštěstí hospitalizace ani kapačky žádné opodstatnění ve světle důkazů nemají, ale pořád bylo na pováženou, zda je opravdu dobrý nápad rodit doma. Lenčin porodní plán, velmi jednoduchý a samozřejmý (dal by se shrnout do věty: „neotravujte, na rození a péči o své dítě jsem tu já, dám vědět, když budu něco potřebovat“), vyrážel porodníkům a neonatologům akorát dech.

Dcera už o sobě dávala docela důrazně vědět několik týdnů, dle lékaře byla v pořádku, Lenka měla až na obtíže s cholestázou dobrý pocit… a jednoho sobotního rána, po noci poslíčků, Lenka prohlásila: „Já na to prdím, jestli se narodíš dneska, tak zůstaneme doma“. Já odjel do dílny kutit postel, ale brzy jsem byl přivolán zpět. Potkal jsem ještě Lenku, jak zvrací do kýble a upouští vodu do záchodu, zeptal jsem se jí, zda jedeme do bezmocnice a zda tam chce jet, pokud neseženeme žádnou porodní asistentku. Odpovědí mi bylo dvakrát ne a více jsem ji neotravoval, nechtěl jsem ji ubližovat skrze obracení se na její rozum, tohle fakt není chvíle na debaty. Lenka strhala oblečení ze sebe, vyházela věci ze skříní, udělala si improvizované hnízdo a hluboce prodýchávala vlny stahů. Jak bych ji takhle asi někam převážel? Trocha krve, jo jasně, zbytek zátky… Nachystal jsem jí nějaké pití, pár bombónů, tyčinek a tak, ať si vezme, až půjde kolem (taky, že šla) a klidil jsem se stranou. Když chvíli vypadala, že mě chce u sebe, zašel jsem za ní a chvíli ji povídal o vlnách na oceánu. Byla prý ráda za to i ohřívací láhev na bedra. Domluvené ženské nemohly přijít, nepočítaly, že první bude o více než dva týdny dříve, tak jsem zkusil sehnat náhradu. Když jsem umyl všechno nádobí (prý naposledy, co jsem něco takového udělal), tak jsem stejně nevěděl, co lepšího dělat, a tak jsem zavolal snad každé porodní asistentce v republice. Že se nám narodí dcera, tak vědělo opravdu hodně lidí. Lenka stahy tzv. vokalizovala a i podle tónu jejího hlasu jsem byl tak nějak v klidu, bdělý, ale v klidu. Celou dobu jsem poslouchal, co se děje vedle a koukal na hodiny – stahy po 5min, 3min, 1min… telefon jsem odložil. Chvíli jsem Lenku viděl a začala vypadat i trochu příčetně, nevěděl jsem, že je to tak normální, pro jistotu jsem vzal dopplera a šel zkusit ozvy, Lenka sondu přiložila schopněji než já, už pořádně nízko, a ozvy mě hezky uklidnily. Lenka pak říkala, že to bylo pro mě, že ona věděla, že je vše v pořádku. Přesunuli jsme se do jejího hnízda a drželi se za ruku nebo tak něco, už pořádně nevím. A najednou nic, přestávka. Lenka se hezky usmála, protáhla se a šla se napít. Asi půl hodiny se nic nedělo, tak si ještě stihla postěžovat, že je fajn, že jsem ji nachystal jídlo, ale musela by mít taky nějakou chvilku si ho sníst.

Když stahy zase začaly, bylo to zase pěkně zprudka. Lenka vyplivla, co měla zrovna v puse a rychle se něčeho chytila, pak si mě odtáhla do svého hnízda na bok a drtila mi ruce. Někdy v mezidobí jsem jí taky utíral zadek, ale to je maličkost, píšu jenom, kdyby někdo chtěl existenci zadku popírat. Po nějaké chvíli jsem uviděl vrchol hlavičky, hned jsem to Lence hlásil, asi jsem ji tím trochu znejistěl (nebo svým tónem?), protože na chvíli přestaly stahy a zírala na mě. Že jsem na té hlavičce viděl překřížené lebeční kosti mě trochu překvapilo, ilustrace vypadá jinak a tak důležité, abych o tom něco hledal, to nebylo. No co, vzal jsem deku a hodil ji na zem. Lence se to líbilo a odtáhla si mě, klekla si a zaklonila se na mě. Následovalo do deseti pořádně dlouhých a silných vln, kdy Lenka určitě nevokalizovala, ale pořádně křičela směrem ke stropu a nohy se jí mohutně třásly. Teď jsem se začal bát, ale nic lepšího jsem dělat nemohl. Ta síla, která při tomhle z Lenky vyzařovala, byla až děsivá, tohle je Žena. Blesklo mi pár myšlenek, že se na její síle vlastně přiživuji. Z nadhledu musím říct, že se vůbec nedivím, že v tuto chvíli chodívá personál v nemocnici parazitovat v co nejhojnějším počtu (pardon, i výdejářka oblečení nebo neonatolog má přece funkci a nebude čekat na chodbě), tohle je nejsilnější chvíle z celého porodu, kdo tomuto vládne, má moc. Když už jsem tam byl, tak jsem alespoň skrze Lenku jemně navedl dceřino tělíčko do peřiny pod ní. Okamžitě si začala odfrkávat, cítil jsem štěstí. Lenka se sesunula na mě, podala si ji a hezky se s ní přivítala. V odpověď nás malá několikrát počůrala a koukala na nás. Začalo bezčasí, kdy jsem si ani nevšiml, kdy k nám přišla moje matka a udělala pár fotek a dojatě gratulovala. Moc jsem ji nevnímal, více jsem se soustředil, abych v tomhle bezčasí nezapomínal sledovat Lenku i Emmu (už jsme ji stihli dát i jméno). Obě byly růžovoučké, ale stejně jsem si nedovolil se zcela poddat tomuto bezčasí. Tak nějak jsem si všímal, že i venku se udělalo moc hezky, na to, že byl listopad, tak se dalo venku asi chodit v tričku, prostě moc fajn sobota. Později mi Lenka říkala, že si během porodu neuvědomuje žádnou bolest, o tom konci jsem ji to moc nechtěl věřit, ale prý to bylo jenom hodně silné, ale bolestí by to nenazvala. Jsem rád, že se Emma narodila něžným milováním do náruče vlastní mámy, ale žádný nárok na bezbolestný porod samozřejmě neexistuje. Ani domací prostředí nebylo garancí ničeho, jen jsme se nemuseli zabývat cizími lidmi, což bylo ale super.

Emma začala být hodně aktivní, chtěla prozkoumávat, co je kolem, tak jsme podvázali a střihli pupeční šňůru a předali si ji. Přece jen už to bylo víc než 90 min. nebo tak nějak a placenta pořád nikde. Já měl Emmu na sobě, jak ta lezla, v pohodě se svýma nožičkama odkopala až někam na mé rameno, jako nějaký papoušek. Dotýkat se tohoto drobečka hezky kůži na kůži bylo moc příjemné i pro mě. Vždycky jsem ji sundal a nechal lézt znovu. Lenka se mezitím procházela kolem a zkoušela porodit placentu, moc jí to nešlo, tak se šla osprchovat a vrátila se za moment. Na zem se placentě nechtělo, ale do vany to nebyl problém :). Vrátil jsem Emmu a všichni jsme si zalezli do postele. Emma si vždycky krátce cucnula vlastní ruky, pak si cucnula od Lenky a šla prozkoumávat, co je jinde. Moje máti mezitím uklidila, co mohla, nebylo to zase tak hrozné. Já dal sms vědět všem alarmovaným porodním asistentkám, že je vše v pořádku a máme Emmu a pak jsem se zase přidal do postele. Venku už byla zase tma, čas běžel nějak moc rychle, chtělo se mi spát, ale dal jsem si závazek, že na ně budu dohlížet nejlépe celou noc… usnul jsem docela rychle. Na Emmu skoro celou noc dohlížela Lenka, celou noc ji měla bez oblečení na svém těle a dívala se na ni. Ráno jsme dostali gratulace od mých rodičů a snídani do postele. Lenka by tu snídani i připravila, byla plná energie a zářila jako nějaká víla ještě týdny poté. Wow, to byla sobota, wow, tohle je Emma, tohle je Žena. Lenka říkala, že jsem přesně odhadl, kdy mou společnost potřebovala a kdy ne – co všechno se člověk nenaučí skrze postel :). Na Lenčinu buchtičku jsme se podívali až za několik dní (však po porodu je vše tak nateklé, že ani nemůže být poznat kde přesně se něco natrhlo, u koňů se porodní zranění taky nešijí hned – někdy péči zvířatům závidím), když si stěžovala, že čůrání pořád pálí. Měla roztržený okvětní lístek, o tom tedy v medicínské literatuře vůbec nic nebylo, po konzultaci s gynekologem jsme nic nedělali, pro mediky to ani není zranění. S placentou jsme se důstojně rozloučili a poděkovali ji za její funkci a zakopali ji, když byla zrovna chvilka.

Matrikářka měla radost, že jsem ji přišel oznámit narození Emmy, ale chvíli ji trvalo, než pochopila. Poslední dítě se v naší obci narodilo hodně dávno, počet rodných domů se za posledních padesát let opravdu hodně smrskl. Na pojišťovně taky nebyl problém, u domluveného pediatra jsme si vyslechli samou chválu na doma narozené děti i naší Emmu, odběr z patičky na screening metabolických vad pediatrovi moc nešel, tak začal s nějakou teorií, že Emma nechce krev dát. Tak počkat, když on to neumí (celkem pochopitelně, většinou tohle dělají v porodnicích), tak je chyba na straně Emmy? Tohle je povědomá písnička. Další návštěva už se nesla v duchu, v tichosti přijdete, svlíknete, změříme, zvážíme, uděláme, dáme nevyžádané rady… to jako existuje nějaká dohoda, že dáte dítě zpracovat, máte to rychle za sebou a dostanete pochvalu (malá je v pořádku, máte hezké dítě)? Stačilo pár otázek a bylo jasno (ve zkratce: jak víte, že benefit převažuje zápory pro naše dítě? opravdu? opravdu?… jo, peníze z pojišťovny a odhalení zanedbaných dětí), tohle je známá písnička. Na kompetentní rodiče se s touhle dohodou jenom musí opatrněji, když se vám něco nelíbí, najděte si jiného lékaře (nebo se zařiďte jinak), totiž berou jako doporučení a nikoli jako hrozbu. Ne, děkujeme, my chceme to nejlepší pro své dítě. Kolikrát ještě o tenhle ohraný kolovrátek zavadíme? Emmě už je pět let – každou chvíli. Upřímně už nevěřím v altruismus, zvlášť když jde o cizí děti. Parazitovat a mít moc nad malými dušičkami a jiných zázracích je prostě obvzvlášť lákavé. Ani peníze nepomohou, prostě máte schopnějšího parazita a ještě za něj platíte. Tu a tam se dá nad někým přimhouřit jedno oko, ale spoléhat jsme se naučili jen jeden na druhého. Smysl i síla se dá vyměňovat ve vcelku výhodném kurzu. Tak tohle byl první stupeň naší rodinné základky, co nás naše děti učily dále a jak přicházeli další učitelé, můžeme probrat jindy.

Tomáš

Příspěvek 16. Tak jde čas – jedna moc fajn sobota pochází z Mužské porodní příběhy

Porodem doma jsem chtěl Lucince darovat jeden z nejcennějších dárků na světě. Vyjádření lásky a pochopení pro přirozenou cestu příchodu dítěte na svět jako součást uzdravení jejího srdce po předchozích porodech, a uchopení – přijetí ženské moci jako vlčice.

Měl jsem obavy, že jsem si na sebe ušil bič či jsem si nabral větší sousto, než sním. Porod byla přitom naše společná práce, a to mě uklidnilo. Muž není stavěný, aby sám zvládl porod.

„Pojď ji prosím chytit.“ řekla moje žena zapřená v úzké koupelně mezi topením a skříní pod umyvadlem. Nadzdvihla šaty a já se poklonil a vklouzl pod ně. Zahlédl jsem a nahmatal temeno hlavičky Eleanor. Jsem tady a s vámi. Sténání plné odevzdání a síly. Vidím obličej Eleanor, klid, soustředění na poslední kontrakce, slyším je a s přívalem plodové vody si vyklouzne Eli na moje paže, křikne si statečně a zašklebí se. „Zvládli jsme to“. Lucinka usedá na toaletu a já jí vkládám do náruče naši vlasatici. Šaty promočené plodovou vodou, topení hřeje, cítím vůni spokojenosti a vítězství.

„Vůbec jsem nevěděla, že jsi tady a kdy jsi přišel do koupelny, viděla jsem jen, že vchází síla, záře a pokoj – jako Ježíš, a že mohu v klidu porodit, že se postará“. Takto mě vnímala a vzpomínala krátce po porodu moje manželka Lucinka. Žena, jež si splnila sen pro svoji dceru i pro sebe a zakusila sílu babiččiných porodů. Vyhrála boj sama se sebou i se společností.

Bojování rozumím, jsem muž. Porodům vůbec nerozumím, těm se klaním a přijímám je v lásce jako svoji ženu. Věřím jim.

Eleanor je zdravá, moje Lucinka je zdravá, Stázinka i Jasmínka byly při přestříhávání pupeční šňůry a prohlídly si placentu i maminku dvě hodiny po porodu a rozmilovaly se k nim.

A já si připadám výlučný. Učitel mateřské školy, jenž si vzal ženu statečnou, nosil děti v šátku, a poskytl prostor pro porod doma jako důkaz víry a statečného srdce – lásky.

GRRRR. VAUUU.

Cesta za papírem 20. 10. 2016

Kromě samotného porodu mě čekal následný den dopoledne v 9 h. telefonát pediatrovi, jehož sestra mi oznámila, že zprávu předá, ale neví, kdy přijde a přijala informace o dítěti pro předvyplnění formulářů (jméno a datum narození i čas).

Objevil se znenadání u dveří už v 12 h. a vykonal standardní vyšetření tělíčka, zvážil, změřil – vše za naší asistence. Vyplnili jsme společně protokol o přijetí do péče a předal nám žádanky na screening, sono kyčlí, ušní apod. s tím, že se máme objednat a jít co nejdříve. Poděkovali jsme za jeho přípravu dokumentů a s vědomím mlčením, že na žádnou kontrolu momentálně nepůjdeme, jsme se rozloučili.

S papírem od lékaře a čistou košilí se svetříkem i s kabátem jsem došel druhý den na matriku. Starší paní matrikářka mě uvítala a s mou prosbou evidovat dítě ve Frýdlantu nad Ostravicí mi oznámila, že takový případ tu ještě neměli a že to chvíli potrvá (bylo 13:30 a končili v 15:00). Hledala ve složce s instrukcemi, jaké doklady má po mně chtít (těhotenskou průkazku – chtěla vědět, kdo ji vydal a nechala si ji pro založení), potom oddací list, čestné prohlášení obou manželů o jméně a čísla občanských průkazů, samozřejmě i čas narození. Pro číslo jsem volal Lucince i následně ještě pro něj zajel domů a zpět.

Paní matrikářka vlastně vypsala dvoustránkový potvrzovací protokol, kdo jsem, proč jsem přišel a jaké doklady jsem předložil. Ke konci soupisu mě požádala, zda bych mohl ještě donést zprávu od gynekologa, že ji taky založí a já ji upozornil na dobu šestinedělí a že je Lucinka naprosto zdravá a v této době nehodlá nikoho navštívit.

Při dokumentování jsem se choval klidně, souhlasil a respektoval jsem požadované papíry („přítomen u porodu jsem byl já – stačí moje slovo?; ano, moje žena měla gynekologa, jenž zemřel a následně přecházela k jiným, průkaz si nechejte…“).

Při loučení mně paní matrikářka přála hodně štěstí pro dcerušku a prozradila mi, že její snacha také rodila v únoru doma – a že jsem úžasný. Byl čtvrtek a v pátek dopoledne paní volala, že je rodný list připraven k vyzvednutí. Dopsali a podepsali jsme dvoustránkový protokol a já jsem nakonec paním úřednicím jako poděkování předal za naši rodinu vzorky parfémů a malou bonboniéru. Rozloučili jsme se vzájemným podáním ruky a přáním štěstí.

Osobně si myslím, že mi trochu pomohl i titul – paní mě oslovovala vlídně: „Pane magistře“, klidné jednání, že porod doma je samozřejmost a osobní vstřícnost vůči pravidlům hry ze strany požadavků legislativy a vypsání protokolu. Mít podklady přichystané je základ. Jste připraven, ne zaskočen. A úsměv, za ten dostanete vše. A víra, že to zvládnete. Co chlapi? VRRRR.

Příspěvek 15. Porod Eleanorky v teple domova pochází z Mužské porodní příběhy

Jistou předehrou k mému zrození jako otce asi byl ten fakt, že jsem se stal o několik let dříve pejskařem – nejdříve ke mně doputovala rodinou mé ženy starší pudlí fenka, o kterou jsem se začal zčistajasna starat, a po jejím odchodu do psího nebe jsme si pořídili malou vizslí dračici. Péče o malé štěně, např. venčení klidně i čtyřikrát a více za noc mi ukázalo, co to asi znamená, se o někoho starat se vším všudy. :-)

Uběhl nějaký čas a začali jsme se ženou uvažovat o dítěti, na které jsme se moc těšili. Asi je logické, že se nastávající maminky ponoří do studia různých knih, sběru informací, navštěvování všelijakých kurzů, cvičení a v dnešní době i nejrůznějších on-line diskuzních fór. Má žena to měla také tak a já měl pocit, že se jenom vezu a s jistým časovým zpožděním přijímám tu horu informací ohledně změny stravy, jak se vyvíjí dítě v břiše týden po týdnu, jaké jsou nejlepší kočárky, nosítka, šátky, porodnice, plínky, zavinovačky, dupačky, bodíčka, peřinky … Prostě bylo toho moc a já toho měl někdy až nad hlavu, nicméně nadšení mé ženy bylo nakažlivé a tak jsem i já sám začal studovat literaturu, abych věděl, co má dělat muž u porodu, na co se připravit, co předem zařídit, co sbalit, co řešit… A předem můžu říct, že jsem z toho skoro nic nepoužil. :-)

První dcera se narodila v porodnici v malém městě kousek od Prahy. Byl dubnový víkend, plánovaný termín porodu na spadnutí. Šli jsme se ženou na procházku, povídali jsme si a odhadovali, kdy přijde ten správný okamžik, poslíčci se promění v pravidelné kontrakce a bude čas vyrazit. Nemáme auto, tak jsme byli odkázáni na jednu soukromou sanitní službu, která měla v nabídce, že nás odveze do vybrané porodnice, i když se nebude jednat o tu nejbližší v místě našeho bydliště. Přišel večer, žena v radostném očekávání a vzrušení trávila čas na internetu s on-line měřičem kontrakcí a já si šel lehnout, abych byl fit, až nastane čas akce. Někdy nad ránem mě K. vzbudila, že už pociťuje hodně silné stahy v x minutovém rytmu a že je tedy čas vyrazit. Sanitní lékařka z nás byla úplně paf, tedy hlavně z mé ženy, která byla klidná a docela v pohodě – těhotenství a nastávající porod ale přece není nemoc, takže proč bychom měli hysterčit?

Po příjezdu do porodnice se rozjetý porod načas zastavil, K. byla trochu přešlá z reakce porodní asistentky a zdravotního personálu – ne že by na nás byli nějak hrubí a nepříjemní, jenom nám řekli, že je ještě dost času, ale když už jsme tady, tak co s námi v nedělním brzkém ránu…  Zpětně si myslím, že naše malá chtěla, abychom přivítali její příchod na tento svět společně, takže tímto časným příjezdem zařídila, že na nás zbyl poslední nadstandardní pokoj, kde jsem mohl být po celou dobu taky.

Během první doby porodní jsem se snažil být ku pomoci K., ale musím přiznat, že se mi všechny načtené poučky z knih úplně vypařily z hlavy, takže jsem se snažil prostě být s ní, masírovat jí a říkat do kontrakcí „dýchej, dýchej…“.  Ještěže byla v porodnici volná vana, neboť v teplé vodě bylo K. líp.

Upřímně řečeno, připadal jsem si ale občas dost jako idiot neschopný své ženě nijak pomoci. Vyvrcholilo tím, že K. v jednu chvíli ze sebe vydala výkřik hodný válečného řevu útočících divokých Indiánů – a já ji nerozuměl. Musel jsem se trapně doptávat co se děje – „už jde ven!“ zněla odpověď a já pelášil jako zmatený králík za porodní asistentkou, aby rozhodla co dělat dál. Poněvadž v porodnicích v Čechách nebývá moc zvykem rodit do vody, musela K. na sál, naštěstí ten den ale měli všichni plno práce – dva dny před úplňkem bylo v porodnici narváno a nás si tedy moc nevšímali. Poslední fáze byla rychlá, K. porodila v kleče, „Ta, která přináší vítězství“ šla ven jednou rukou napřed a já se pak rychle kouknul, je-li to opravdu holka, jak jsme očekávali. :-)

Bylo asi čtvrt na pět odpoledne, všední a zároveň posvátná chvíle, okamžik zrození. Před porodem jsem si zkoušel představovat, jaká ta chvíle bude, ale vždycky jsem dospěl k závěru, že si to představit nedokážu. Nicméně můžu říct, že vše šlo svou cestou, přirozeně a docela rychle, takže jsem si říkal něco jako, jéé, holka, ty už jsi tady? Zároveň ale při vědomí tohoto zázračného okamžiku, jehož jsem mohl být svědkem, jsem se cítil vnitřně klidný a šťastný, jako už dlouho ne.

Vzhledem k tomu, že jsme měli „nadstandardní“ pokoj, mohli jsme naše první společné chvíle a dny strávit spolu, což považuju za velký dar (až se někteří divili, že nejsem někde sám doma či to neslavím někde s kamarády). Pro vytváření mého vztahu s dcerou byl a je podstatný také fakt, že velkou část první noci svého života prospala B. na mém břiše a ani má žena mi nevymluví, že se tak mezi námi vytvořila velice silná vazba – občas tak silná, že si s ní nevím trochu rady, když je B. někdy jenom a pouze „tatínkova“ a já jsem z toho trochu nesvůj, ale asi zde platí Saint-Exupéryho myšlenka o tom, že se stáváme navždy zodpovědnými za to, co jsme k sobě připoutali. :-).

* * *

Druhé dítě k nám přišlo o tři roky později. Nechtěli jsme, aby B. zůstala jedináčkem, přišlo nám samozřejmé mít více dětí (a být jejich průvodci na cestě životem). Trochu jsme uvažovali, kdy by to tak mohlo nastat, za jakých okolností (pracovních, finančních, …), jaký by měl být mezi dětmi ideální věkový rozdíl, ale pak jsme to pustili, tohle se nedá přesně naplánovat.

Za ty tři roky od narození B. jsme se myslím hodně posunuli jinam, já i má žena. Proto jsem se ani tolik nedivil, když přišla K. s tím, že uvažuje o porodu doma, resp. chtěla by být doma co nejdéle a až pak jet do porodnice (v případě nějakých komplikací pak samozřejmě ihned). Byl jsem z toho dost nervózní, ale respektoval jsem to, naučil jsem se totiž, že mým úkolem je ji podporovat, ať už se rozhodne pro (téměř) cokoliv. Pečlivě se na porod připravovala, cvičením i prací se sebou samotnou a já věděl, že to rozhodnutí nezáleží na mně, ostatně, rodit nebudu já. :-)

Navíc, když jsme se několik dnů před porodem dozvěděli, že naše porodní asistentka nebude moci být s námi u porodu a sehnat jinou v době prázdnin bylo velmi obtížné, uvědomili jsme si, že na variantu „jet do porodnice“ nejsme vůbec připraveni, nejen technicky, ale hlavně srdcem. I když první porod byl docela bezproblémový, přesto nám několik věcí, které se během něj staly, docela vadilo (některá zbytečná vyšetření a rutinní zákroky lékařů). Po pár dnech velice těžkého rozhodování K. překročila Rubicon – zůstane doma, co nejdéle to bude možné. Uf! a okay, řekl jsem si, K. je silná osobnost a s důvěrou v sebe sama i vyšší princip to prostě dobře dopadne.

Vrhli jsme se tedy do příprav – půjčili jsme si porodní bazének, vyzdobili kuchyň našimi intuitivními kresbami na uvítanou a dohodli se konečně o jménu pro naše dítě (stále jsme nevěděli, jestli to bude kluk nebo holka). V jednu červencovou neděli (opět přesně 40 týdnů od početí :-)) nastal den D.

S odstupem času mě nepřestává fascinovat, jak to vše proběhlo – žena s dcerkou šla v podvečer venčit psinu, a když se vrátila, sdělila mi, že už má pravidelné kontrakce. Zavolala naší kamarádce Kataríně, která občas doprovázela ženy k porodu, a jež se nabídla, že by pohlídala naši malou a pomohla, s čím bude potřeba, a také si sehnala záložní PA. Poté začala připravovat porodní bábovku na uvítanou. To bylo vtipné, poněvadž já jsem už předtím k večeři začal chystat žemlovku (později mi došlo, že jsme vším tím pečením potřebovali pořádně vyhřát kuchyni, aby naše dítě přišlo do příjemně teplého prostředí :-) ).

Večer jsme tedy strávili činorodou prací. Poté, co jsem uspal naši prvorozenou a nainstaloval jsem hadici k napuštění bazénku, bylo vše připraveno. Nechali jsme K. o samotě, aby se mohla soustředit na sebe a dítě a nic a nikdo ji nerušil – především já se svou nervozitou, že nemáme v záloze auto s řidičem pro odvoz do nemocnice v případě nutnosti. Katarína se svou ženskou intuicí mě odlifrovala do vedlejšího pokoje k počítači, abych tedy našel kontakty na taxislužby (kvůli předchozímu bouřlivému dění na tohle prostě nebyl čas a Katarína věděla, že svým stresem bych akorát rušil svou ženu).

Po chvíli jsme se vrátili ke K., zda něco nepotřebuje a právě včas – K. pohroužená do sebe prodýchávala a prozpívávala jednotlivé stahy a po třech silnějších prohlásila, že ji praskla plodová voda. Já jsem pak ale spatřil ve vodě „cosi“, co ale nebyly pouhé plodové obaly a než jsem se stihnul rozkoukat, přišla mezi nás jako malý (dle K. spící) delfínek Ž., v půlnoční hodině duchů, v naprostém klidu, tichu, míru a intimitě. Byl to tak úžasný, fascinující a zároveň klidný okamžik, že jsem tomu nemohl vůbec uvěřit – právě se nám narodila druhá dcera! Úplně mi to vyrazilo dech a hnalo slzy do očí.

Po vyřešení praktických věcí – přijela k nám naše náhradní porodní asistentka zkontrolovat, že je všechno v pořádku a po nejnutnějším úklidu jsme šli nad ránem spát. Ani nevím jak, ale stihnul jsem během této letní noci pozorovat, jak se v průběhu několika hodin měnilo až magicky počasí – po přeháňce se vyjasnilo, pak přišla další sprška a pak nádherný východ slunce k tomu – jako by i přírodní živly přišly přivítat naši maličkou na tento svět. :-)

Co říct závěrem? Jsem moc rád, že jsem mohl být u příchodu obou mých dětí na pozemský svět a také být jistou oporou mé ženě, přes veškeré mé vnitřní nejistoty. Od K. se učím také zdánlivému paradoxu – být připraven a aktivně jít věcem, událostem vstříc a zároveň nechat vše intuitivně plynout.

Rovněž chci říct, že přítomnost muže u porodu, potažmo domácí porod nemusí být nutně pro každého, každý má svou cestu. Za tu naši jsem moc vděčný a děkuji Bohu, že vše bylo tak, jak mělo být.

MŠr.

P.S. Ve zkrácené a upravené podobě vyšel tento příběh v knize Srdce muže (více informací o knize na http://srdcemuze.cz/).

Michalik, Pavel (ed.): Srdce muže: příběhy mužů (ne)jen pro muže. Praha 2015, 312 stran. ISBN 978-80-260-9104-2.

Příspěvek 14. Zmatený králík a zázrak zrození pochází z Mužské porodní příběhy

Příspěvek 12. Příběh opravdového porodu pochází z Mužské porodní příběhy

„Víno dělá sluníčko a Pánbůh. 

Vinař má za úkol jenom už to nepokazit.“ 

(pan Mikysek z Miroslavi, když mi před 11 lety stáčel víno na svatbu)

Vedou se kolem toho neskutečné diskuse. A přitom jde o jedno: krom identifikace rizik umět i včas poznat, kdy je všechno v pořádku, kdy jedou věci samy podle sebe, a nepokazit to svým zásahem.

V Havlíčkově Brodě – stejně jako dvakrát předtím v Podolí – jsem zažil krásnou věc: přirozený porod není operace. Není to akutní chirurgický zákrok. Není to horor. Neohrožuje život víc než neopatrná autojízda odpolední Prahou. Přirozený porod je velice náročný proces, neskutečný fyzický výkon, veliká intimní událost, která si zaslouží informovanost, respekt a opatrnost. Ale zjevně nejsou při něm a priori potřeba speciální polohovací křesla, zelené overaly a roušky, kurty, injekce, počítače, přístroje dělající ping a kdo ví co ještě.

Být u toho není pro mne nijak náročné. Naopak: žijeme v kontextu, kdy péče o těhotnou, rodičku i šestinedělku spočívá skoro výhradně na mých bedrech. Takže moci být při porodu je za odměnu. V tu jedinou chvíli ode mne není nic potřeba, stačí chválit, uklidňovat, žasnout a fandit. Pokud je po ruce porodní asistentka, nemusím nic, jen nepřekážet. Nebo posloužit jako opěradlo. A to já někdy dovedu :-). Pak jako bonus přestřihnu pupeční šňůru, doprovodím dětskou sestřičku při první kontrole a přebalování, vysvětlím jí, že hlasité je miminko po mně, a vezmu si novorozeně poprvé do náručí. Nádherně voní…

Jednu věc je třeba říci: nikdy bychom to takhle krásně nezvládli (a nechtěli zvládnout) bez podpory soukromé porodní asistentky Jany, která nás provázela těhotenstvím, čekáním na porod, porodem samotným i prvním týdnem poté. Zejména díky ní jsem se nemusel bát – ani vyrazit do vzdálené porodnice, ani přivézt své milé hned domů. Věděl jsem, že nebudeme „bez dohledu“.

Vím, že ne každý porod je bezproblémový. Jsem vděčný za ty tři porody, u kterých jsem směl být, i za ty, při kterých mým blízkým pomohl akutní lékařský zákrok. Ale hlavně si moc vážím porodnic, ve kterých dokáží být účinné prostředky první pomoci sice pár vteřin nadosah, ale přesto skryté, nerušící, nepřekážející ve chvíli, kdy jde jen o: podporu, pochvalu, respekt, laskavost, dobrou náladu. To všechno umí poskytnout dobrá porodní asistentka a spolu se statečnou maminkou pak pomohou na svět děťátku. Když pak oba nejdůležitější aktéry zkontrolují zkušené lékařky, tím líp.

A ještě znovu díky všem havlbrodským! I za to, že nás po 3 hodinách na šestém patře pustili zase domů, aby si starší sourozenci pochovali miminko před odjezdem k babičce a abych se o své milé mohl starat já a naši přátelé. (Například vařit jim podle přání, namísto abych jako minule a předminule dojídal výživnou nemocniční stravu po ženě, která zrovna jako na potvoru v těch dnech nic tuhého nepozře :o)).

  

 

 

 

Příspěvek 10. Přirozený porod pochází z Mužské porodní příběhy

Těhotenství a přípravu na porod jsem moc neprožíval, ale o to víc to řešila Adélka. Přečetla pár knížek, objela několik porodnic (byla mj. až ve Vrchlabí) a hledala místo, kde by jí respektovali a do porodu zasahovali co možná nejméně. Nakonec rozhodla, že to bude Bulovka (s tehdy už dost uvadajícím CAPem). Asi v 7. měsíci těhotenství (tohle jen odhaduji) jsem utíkal uprostřed perného dne z práce, abychom šli na předporodní přípravu pořádanou nemocnicí. Připadalo mi to sice jako ztráta času (seznam porodního zavazadla – kartáček, pantofle, knížku…- nám mohli poslat mailem), ale chtěl jsem vypadat kooperativně a angažovaně. Takže jsem byl ve 14:55 před vchodem. Trochu jsem se vztekal, když nám nikdo na opakované zvonění cca 10 minut nereagoval. Pak asi sestřička dosvačila a přišla nám suše oznámit, že se seminář zrušil, protože se pár lidí odhlásilo. Trochu jsem vystartoval, že mají naše telefony i maily a že bych očekával, že nám dají vědět, že nemáme jezdit. Namísto omluvy se se mnou začala hádat, že toho mají hodně atd.

Když jsme naštvaně odcházeli, prohlásil jsem, že do toho ústavu nemůžeme, že se s nimi zhádám hned u příjmu, a to že nebude na porod příjemná atmosféra. A aby si to ještě žena rozmyslela, tak jsem jí dal aktuální číslo Respektu, kde ten týden vyšel jako téma čísla dlouhý článek obsahující zpověď od matky dvou dětí, která první dítě rodila právě na Bulovce a sdělovala své zkušenosti. Večer mě Adéla ohromila návrhem, že by chtěla zkusit rodit doma (to byla ta druhá zkušenost matky z článku v Respektu). Oslovili jsme v článku citovanou Ivanu Königsmarkovou, zjistili co a jak a Adélka se rozhodla, že to zvládne doma. Protože jsem jí věřil a věděl jsem, že porod nebude o mně, nechal jsem to na jejím rozhodnutí.

Střih, o cca 7 týdnů později:

Nedělní slunečné ráno, chystám se na golf, ale Adélka mi oznamuje, že jí je nějak divně a že možná bude rodit. Nechci se vzdát rundy, doufám, že se jedná o žaludeční, střevní nebo jinou nevolnost. Adéla zatvrzele mluví o kontrakcích (jak to může vědět, když nikdy nerodila, ne?), takže holt zůstávám doma. Asi po 2 hodinách Adéla rozhoduje, že musí chodit a jedeme do Hvězdy na procházku. Kontrakce sílí, voláme Ivanu, ať okamžitě přijede, protože dítě bude určitě venku každým okamžikem (je asi 11 dopoledne). Když jí řekneme, že voláme z procházky, její hlas nesignalizuje žádnou paniku. Že prý dodělá, co má rozděláno a nějak dorazí. Přijde nám to nezodpovědné, protože přece porod je už v konečné fázi… ale co se dá dělat.

Ivana dorazí asi ve 13 hodin, vyšetří Adélu, oznámí nám, že je otevřená na 2 prsty (pochopil jsem, že to není moc) a odjede v klidu za jinou rodičkou (možná, že ve skutečnosti neodjela, ale jen o tom mluvila… ale to je asi jedno). Kontrakce sílí, přestává to být sranda. Tedy až na okamžik, kdy se Adéla v křeči v předklonu chytne za moje kraťasy a skoro mi je před Ivanou stáhne dolů – dusím v sobě smích, ale Adélka si toho všimne, a protože neví, čemu se to řehtám, strašně se naštve (prý nejhorší okamžik porodu). Asi okolo 18. hodiny Adéla propadá beznaději, že už prý nemůže, že to asi nedá. Trochu znervózním, ale Ivana na mě s klidem kýve, že si toho nemám všímat (pak mi vysvětlila, že to je standardní kolorit vjezdu do cílové zatáčky). Taky že jo – za 10 minut sedím na posteli za Adélkou, ona na porodní stoličce, finále, Ondra letí ven, Ivana ho chytá – vždyť mu tu pidiručičku utrhnete!! Žádné mytí, Ondřej je jen zabalený do něčeho bílého, já ho mám chovat, zatímco Adélka ještě bojuje s placentou. Pak si dá sprchu a lehne si ke kojení a oba spokojeně usnou. Druhý den návštěvy blízké rodiny, třetí den jde žena i s Ondrou do stájí natáčet veterinární prohlídku. Prostě pohodička… jen kdyby nechtěla být dětská doktorka užitečná a při stříhání nehtů Ondrovi nezastřihla 6 prstů z 10…

Střih, o necelých 20 měsíců později:

No a s Kubou už to bylo v klidu. Adéla začala mít kontrakce asi v 19 hodin. Jenže od 20:45 hrála Barcelona s Benfikou čtvrtfinále LM. Takže jsem jí napustil vanu, zapálil svíčky a pustil hudbu, aby si mohla prožít porod hezky nerušeně. Je fakt, že si vzpomíná, že to komentoval Míra Bosák a bylo to 2:0 (oba góly prý nejhorší okamžiky porodu). Po fotbale jsem se šel zapojit do porodu – masíroval jsem nohy, ale usnul jsem u toho. Tak mě žena poslala spát. Asi v 1 ráno mě vzbudila, že už ty kontrakce fakt bolí, a ať zavolám Ivanu. Ta přijela, vyšetřila Adélu a nechala jí hopsat ve sprše na balančním balónu. Neřekla nám, že je Kubík otočený břichem na druhou stranu, a že porod by byl složitý. Adéla měla dál sólo párty ve sprše, my s Ivanou pokec v kuchyni. Okolo 4 ráno jsme všichni zmoženě padli v obýváku a na chvíli usnuli, protože kontrakce z ničeho nic ustaly. To si Adélino tělo, na které nikdo netlačil, dávalo relax, aby se Kuba uvnitř mohl otočit na správnou stranu. Pak už to byl fofr – Adélka porodila cestou na záchod asi v 5:30. A první, kdo (kromě mě, psa a Ivany) Kubíka viděl, byla paní na úklid, kterou jsme zapomněli odvolat.

Střih, závěr:

Tolik moje vzpomínky. Omlouvám se, že to není výpověď o velkých citech, ale oba porody mně osobně (Adéla by asi nesouhlasila) připadaly pohodové, a ani na chvíli (kromě malého okamžiku, kdy to Adéla vzdávala v prvním případě) jsem nezapochyboval, že by to mělo dopadnout jinak než dobře. Je to určitě zásluha profesionality Ivany Königsmarkové, která je prostě báječná! A hlavně – neměl jsem jakoukoliv pochybnost o tom, že by moje Adélka nezvládla to, co si usmyslela.

A osobně jsem moc rád, že jsme se nikam neharcovali, s nikým jsem se nemusel dohadovat (a taky, že Barča vyhrála, ale to nesmím říkat moc nahlas).

Takže tak. Držím palce budoucím rodičům.

Titulky, a dojemný bollywoodský happyend:

Jo a ty city na mě přišly později – kluci jsou teď to nejvíc, co na světě mám a miluju je strašně, strašně moc.

Lukáš Liška, Praha

Příspěvek 9. Zpověď diváka (Ligy Mistrů) pochází z Mužské porodní příběhy