Děkuju nebi za to, že se nám to podařilo tam i zpět během neděle, kdy sněžit pouze začínalo; v tomhle počasí bychom to nikdy nedokázali. A nebo bych se o moc víc bál. Do 55 kilometrů vzdáleného Havlíčkova Brodu jsme z Kolína vyrazili celkem na poslední chvíli. Ale záměrně. Věděli jsme totiž, že v tamější porodnici je vstřícná atmosféra. O tu jsme moc stáli, po druhém porodu a poslouchání zkazek o mnoha dalších jsem si tím byl jist i já, jakkoli jsem v těch věcech chtě nechtě jen průvodcem. Třetí setkání s realitou bylo malinko úsměvné, ale i s malým odstupem musím říct, že jsem nadšen. Na všech zúčastněných (2 porodní asistentky, ženská lékařka, dětská zdravotní sestra a dětská lékařka) totiž bylo vidět, že dobře poznají jednu věc: přirozený porod.
Vedou se kolem toho neskutečné diskuse. A přitom jde o jedno: krom identifikace rizik umět i včas poznat, kdy je všechno v pořádku, kdy jedou věci samy podle sebe, a nepokazit to svým zásahem.
V Havlíčkově Brodě – stejně jako dvakrát předtím v Podolí – jsem zažil krásnou věc: přirozený porod není operace. Není to akutní chirurgický zákrok. Není to horor. Neohrožuje život víc než neopatrná autojízda odpolední Prahou. Přirozený porod je velice náročný proces, neskutečný fyzický výkon, veliká intimní událost, která si zaslouží informovanost, respekt a opatrnost. Ale zjevně nejsou při něm a priori potřeba speciální polohovací křesla, zelené overaly a roušky, kurty, injekce, počítače, přístroje dělající ping a kdo ví co ještě.
Být u toho není pro mne nijak náročné. Naopak: žijeme v kontextu, kdy péče o těhotnou, rodičku i šestinedělku spočívá skoro výhradně na mých bedrech. Takže moci být při porodu je za odměnu. V tu jedinou chvíli ode mne není nic potřeba, stačí chválit, uklidňovat, žasnout a fandit. Pokud je po ruce porodní asistentka, nemusím nic, jen nepřekážet. Nebo posloužit jako opěradlo. A to já někdy dovedu :-). Pak jako bonus přestřihnu pupeční šňůru, doprovodím dětskou sestřičku při první kontrole a přebalování, vysvětlím jí, že hlasité je miminko po mně, a vezmu si novorozeně poprvé do náručí. Nádherně voní…
Jednu věc je třeba říci: nikdy bychom to takhle krásně nezvládli (a nechtěli zvládnout) bez podpory soukromé porodní asistentky Jany, která nás provázela těhotenstvím, čekáním na porod, porodem samotným i prvním týdnem poté. Zejména díky ní jsem se nemusel bát – ani vyrazit do vzdálené porodnice, ani přivézt své milé hned domů. Věděl jsem, že nebudeme „bez dohledu“.
Vím, že ne každý porod je bezproblémový. Jsem vděčný za ty tři porody, u kterých jsem směl být, i za ty, při kterých mým blízkým pomohl akutní lékařský zákrok. Ale hlavně si moc vážím porodnic, ve kterých dokáží být účinné prostředky první pomoci sice pár vteřin nadosah, ale přesto skryté, nerušící, nepřekážející ve chvíli, kdy jde jen o: podporu, pochvalu, respekt, laskavost, dobrou náladu. To všechno umí poskytnout dobrá porodní asistentka a spolu se statečnou maminkou pak pomohou na svět děťátku. Když pak oba nejdůležitější aktéry zkontrolují zkušené lékařky, tím líp.
A ještě znovu díky všem havlbrodským! I za to, že nás po 3 hodinách na šestém patře pustili zase domů, aby si starší sourozenci pochovali miminko před odjezdem k babičce a abych se o své milé mohl starat já a naši přátelé. (Například vařit jim podle přání, namísto abych jako minule a předminule dojídal výživnou nemocniční stravu po ženě, která zrovna jako na potvoru v těch dnech nic tuhého nepozře :o)).
