První porodní příběh naší rodiny začnu vyprávět vcelku zeširoka, protože tak jako rodina zasahuje do celých rodů a porod začíná mnohem dříve než s prvními vlnami stahů, tak i náš příběh začal někdy v našich dětstvích. No, až tak zeširoka vyprávět nebudu.
Trávili jsme moře času lepením na sebe, které plynule přecházelo v jemný až tvrdší sex a třeba zase zpátky a jednoho dne jsme se shodli, že nás vzrušuje představa, že bychom se nebránili dětem. Jak já jsem rád, že jsme o tomhle nepřemýšleli. Téměř první, co Lenku napadlo, když zjistila, že její jiný stav není žádný klam, bylo se objednat na gynekologii. Tak jako jsme chodili všude spolu, šli jsme spolu i tam. Sestra mě nějak vymanévrovala na chodbu, kde jsem měl jakože čekat, i Lenka mě nechala stát opodál a se sklopenýma ušima utíkala do ordinace. To mi bylo strašně podezřelé, tak se přece normálně nechová a proč by personálu mělo záležet na tom, kde je partner? A proč mě oslovovali tatínku, jsem snad jejich otec, aby jim to právo náleželo? Mluvil jsem o tom s Lenkou a příště jsme se nenechali ani jeden, pokud jim to organizačně nějak nevyhovuje, není to náš problém, ale jejich.
No co jsem viděl, mě docela šokovalo, Lenka jako malá holka (a nikoli jako Ta žena) napochodovala dovnitř a na povel blahosklonné, super (to se asi pozná podle toho, že pozdraví, než si nandá rukavici) gyndařky se nechala vyprstit. Lenka se ani nezeptala, k čemu to je. Lékařka jenom diktovala vagina prostorná, čípek tvrdý, asi 4 cm, děloha tolik cm… no nic, asi je to nějaký rituál, ženská to má rychle za sebou, dostane pochvalu a víc na to myslet nemusí. Tak jsem se začal ptát já – jaký je smysl takto sofistikovaných údajů, zvlášť, když se Lence do pánve stejně podívá pomocí abdominální utz sondy, jak je možné, že používá nesterilní rukavice, jak je možné, že nabízí prvotrimestrální screening, když ani nemá certifikát od fetal medicine foundation, jestli vůbec zná základní statistiku ohledně trisomií (zejména kolik dětí zemře, aby bylo zabráněno narození jednoho postiženého)… pojišťovna jí to proplatí i tak, tohle je doporučený postup… a zlatý bonus – víte, jaké to je vychovávat postižené dítě? Manipulaci poznám, když ji slyším a tohle byla silná káva. Zájem ženy a jejího dítěte tedy evidentně není na prvním místě a doporučenému postupu není nutno rozumět. Lenka se rozzuřila a vzala své tělo zpět do svých rukou – i tam dole. To byla úleva. Velký ultrazvuk jsme si zaplatili u dobře školeného externisty (i ten si potřeboval honit triko, ale informací měl o poznání více). Proč vůbec chodit na ultrazvuky, které nemají za cíl pomáhat miminku? No pro nás prostě bylo lepší vědět, než nevědět, ale každý měsíc to fakt k ničemu není. Znovu na gynekologii jsme šli až pro potvrzení na mateřskou. Zastupující lékařka byla opravdu zhrzená, že o její služby není zájem, ale já nemusel říkat nic, Lenka její hrozby smrti celé rodiny do desátého kolene přešla s grácií, na což lékařka nevěřícně zírala – asi zase něco, co už je zaběhané a mělo by fungovat jaksi automaticky. Česká skripta z porodnictví jsem zahodil jako odpad, pokud není text logicky konzistentní, stejně bych jej nedokázal číst. Neuměli jsme si představit, že bychom se na tyto „odborníky“ měli nějak spoléhat a já kroutil hlavou nad tím, že tento systém existuje v této podobě i nadále. Člověk fakt přežije ledacos a kredit za opravdovou záchranu života asi přebije taky ledacos. Studium jsme měli hezky rozdělené – já se zabýval seriózní medicínskou literaturou a Lenka tím hezkým, co šlo o porodu zjistit (Orgasmic birth, komunitní weby, Aby porod nebolel,…).
Jednou Lenka prohlásila, že pokud to jen trochu půjde, chce rodit doma. Já trochu polknul, ale bral jsem to jako její rozhodnutí, se kterým se musím srovnat - opět studiem. Na jedné straně byla úleva, že ji nebudu muset chránit proti všem, ale taky mi tím příslušela role, která mi moc neseděla. Plnění nějakých rolí jsem nikdy nebral jako povinnost, ale jako laskavost vůči společnosti a do tohodle společnosti prostě nic není. Ostatně Lenčin důvod, proč chtěla rodit doma, nebyla špatná zkušenost z nemocnice, ani strach, že si neuhájí svůj prostor s malou, ani nic jiného negativního. Chtěla prostě rodit a zabývat se jen porodem a dcerou. Lenka už svůj porod měla, tenhle bude dcery. Sehnali jsme si porodní asistentku a dulu, ale brali jsme je jako někoho zkušeného s porodem, ne jako někoho, na koho se můžeme beze zbytku spolehnout, stejnou chybu dvakrát udělá jenom pitomec. Po přestěhování jsme dokonce našli inteligentního gynekologa (už jsme nedoufali, že existují), který mě nevyhazoval, Lenčino slovo bylo poslední a o prstění se ani nezmínil (ostatně za tři děti viděl Lenčino přirození myslím dvakrát, ale to jsou jiné příběhy). Lenka jeho služby (odběry, utz, recepty, pokec) využila kvůli středně silné cholestáze, kdy podle českých doporučení by ji a malou čekala hospitalizace, kapačky s hepatoprotektivy a vyvolávání porodu. To nás na chvíli rozhodilo a bylo to i poprvé, kdy jsem s Lenkou sdílel medicínské informace i v jiné podobě, než jaké je historické pozadí a absurdita nástřihu, řízeného tlačení, obvyklé péče o pupeční šňůru… a jak to je vlastně doopravdy s tou úmrtností v souvislosti s porodem a statistikami obecně. Naštěstí hospitalizace ani kapačky žádné opodstatnění ve světle důkazů nemají, ale pořád bylo na pováženou, zda je opravdu dobrý nápad rodit doma. Lenčin porodní plán, velmi jednoduchý a samozřejmý (dal by se shrnout do věty: „neotravujte, na rození a péči o své dítě jsem tu já, dám vědět, když budu něco potřebovat“), vyrážel porodníkům a neonatologům akorát dech.
Dcera už o sobě dávala docela důrazně vědět několik týdnů, dle lékaře byla v pořádku, Lenka měla až na obtíže s cholestázou dobrý pocit… a jednoho sobotního rána, po noci poslíčků, Lenka prohlásila: „Já na to prdím, jestli se narodíš dneska, tak zůstaneme doma“. Já odjel do dílny kutit postel, ale brzy jsem byl přivolán zpět. Potkal jsem ještě Lenku, jak zvrací do kýble a upouští vodu do záchodu, zeptal jsem se jí, zda jedeme do bezmocnice a zda tam chce jet, pokud neseženeme žádnou porodní asistentku. Odpovědí mi bylo dvakrát ne a více jsem ji neotravoval, nechtěl jsem ji ubližovat skrze obracení se na její rozum, tohle fakt není chvíle na debaty. Lenka strhala oblečení ze sebe, vyházela věci ze skříní, udělala si improvizované hnízdo a hluboce prodýchávala vlny stahů. Jak bych ji takhle asi někam převážel? Trocha krve, jo jasně, zbytek zátky… Nachystal jsem jí nějaké pití, pár bombónů, tyčinek a tak, ať si vezme, až půjde kolem (taky, že šla) a klidil jsem se stranou. Když chvíli vypadala, že mě chce u sebe, zašel jsem za ní a chvíli ji povídal o vlnách na oceánu. Byla prý ráda za to i ohřívací láhev na bedra. Domluvené ženské nemohly přijít, nepočítaly, že první bude o více než dva týdny dříve, tak jsem zkusil sehnat náhradu. Když jsem umyl všechno nádobí (prý naposledy, co jsem něco takového udělal), tak jsem stejně nevěděl, co lepšího dělat, a tak jsem zavolal snad každé porodní asistentce v republice. Že se nám narodí dcera, tak vědělo opravdu hodně lidí. Lenka stahy tzv. vokalizovala a i podle tónu jejího hlasu jsem byl tak nějak v klidu, bdělý, ale v klidu. Celou dobu jsem poslouchal, co se děje vedle a koukal na hodiny – stahy po 5min, 3min, 1min… telefon jsem odložil. Chvíli jsem Lenku viděl a začala vypadat i trochu příčetně, nevěděl jsem, že je to tak normální, pro jistotu jsem vzal dopplera a šel zkusit ozvy, Lenka sondu přiložila schopněji než já, už pořádně nízko, a ozvy mě hezky uklidnily. Lenka pak říkala, že to bylo pro mě, že ona věděla, že je vše v pořádku. Přesunuli jsme se do jejího hnízda a drželi se za ruku nebo tak něco, už pořádně nevím. A najednou nic, přestávka. Lenka se hezky usmála, protáhla se a šla se napít. Asi půl hodiny se nic nedělo, tak si ještě stihla postěžovat, že je fajn, že jsem ji nachystal jídlo, ale musela by mít taky nějakou chvilku si ho sníst.
Když stahy zase začaly, bylo to zase pěkně zprudka. Lenka vyplivla, co měla zrovna v puse a rychle se něčeho chytila, pak si mě odtáhla do svého hnízda na bok a drtila mi ruce. Někdy v mezidobí jsem jí taky utíral zadek, ale to je maličkost, píšu jenom, kdyby někdo chtěl existenci zadku popírat. Po nějaké chvíli jsem uviděl vrchol hlavičky, hned jsem to Lence hlásil, asi jsem ji tím trochu znejistěl (nebo svým tónem?), protože na chvíli přestaly stahy a zírala na mě. Že jsem na té hlavičce viděl překřížené lebeční kosti mě trochu překvapilo, ilustrace vypadá jinak a tak důležité, abych o tom něco hledal, to nebylo. No co, vzal jsem deku a hodil ji na zem. Lence se to líbilo a odtáhla si mě, klekla si a zaklonila se na mě. Následovalo do deseti pořádně dlouhých a silných vln, kdy Lenka určitě nevokalizovala, ale pořádně křičela směrem ke stropu a nohy se jí mohutně třásly. Teď jsem se začal bát, ale nic lepšího jsem dělat nemohl. Ta síla, která při tomhle z Lenky vyzařovala, byla až děsivá, tohle je Žena. Blesklo mi pár myšlenek, že se na její síle vlastně přiživuji. Z nadhledu musím říct, že se vůbec nedivím, že v tuto chvíli chodívá personál v nemocnici parazitovat v co nejhojnějším počtu (pardon, i výdejářka oblečení nebo neonatolog má přece funkci a nebude čekat na chodbě), tohle je nejsilnější chvíle z celého porodu, kdo tomuto vládne, má moc. Když už jsem tam byl, tak jsem alespoň skrze Lenku jemně navedl dceřino tělíčko do peřiny pod ní. Okamžitě si začala odfrkávat, cítil jsem štěstí. Lenka se sesunula na mě, podala si ji a hezky se s ní přivítala. V odpověď nás malá několikrát počůrala a koukala na nás. Začalo bezčasí, kdy jsem si ani nevšiml, kdy k nám přišla moje matka a udělala pár fotek a dojatě gratulovala. Moc jsem ji nevnímal, více jsem se soustředil, abych v tomhle bezčasí nezapomínal sledovat Lenku i Emmu (už jsme ji stihli dát i jméno). Obě byly růžovoučké, ale stejně jsem si nedovolil se zcela poddat tomuto bezčasí. Tak nějak jsem si všímal, že i venku se udělalo moc hezky, na to, že byl listopad, tak se dalo venku asi chodit v tričku, prostě moc fajn sobota. Později mi Lenka říkala, že si během porodu neuvědomuje žádnou bolest, o tom konci jsem ji to moc nechtěl věřit, ale prý to bylo jenom hodně silné, ale bolestí by to nenazvala. Jsem rád, že se Emma narodila něžným milováním do náruče vlastní mámy, ale žádný nárok na bezbolestný porod samozřejmě neexistuje. Ani domací prostředí nebylo garancí ničeho, jen jsme se nemuseli zabývat cizími lidmi, což bylo ale super.
Emma začala být hodně aktivní, chtěla prozkoumávat, co je kolem, tak jsme podvázali a střihli pupeční šňůru a předali si ji. Přece jen už to bylo víc než 90 min. nebo tak nějak a placenta pořád nikde. Já měl Emmu na sobě, jak ta lezla, v pohodě se svýma nožičkama odkopala až někam na mé rameno, jako nějaký papoušek. Dotýkat se tohoto drobečka hezky kůži na kůži bylo moc příjemné i pro mě. Vždycky jsem ji sundal a nechal lézt znovu. Lenka se mezitím procházela kolem a zkoušela porodit placentu, moc jí to nešlo, tak se šla osprchovat a vrátila se za moment. Na zem se placentě nechtělo, ale do vany to nebyl problém :). Vrátil jsem Emmu a všichni jsme si zalezli do postele. Emma si vždycky krátce cucnula vlastní ruky, pak si cucnula od Lenky a šla prozkoumávat, co je jinde. Moje máti mezitím uklidila, co mohla, nebylo to zase tak hrozné. Já dal sms vědět všem alarmovaným porodním asistentkám, že je vše v pořádku a máme Emmu a pak jsem se zase přidal do postele. Venku už byla zase tma, čas běžel nějak moc rychle, chtělo se mi spát, ale dal jsem si závazek, že na ně budu dohlížet nejlépe celou noc… usnul jsem docela rychle. Na Emmu skoro celou noc dohlížela Lenka, celou noc ji měla bez oblečení na svém těle a dívala se na ni. Ráno jsme dostali gratulace od mých rodičů a snídani do postele. Lenka by tu snídani i připravila, byla plná energie a zářila jako nějaká víla ještě týdny poté. Wow, to byla sobota, wow, tohle je Emma, tohle je Žena. Lenka říkala, že jsem přesně odhadl, kdy mou společnost potřebovala a kdy ne – co všechno se člověk nenaučí skrze postel :). Na Lenčinu buchtičku jsme se podívali až za několik dní (však po porodu je vše tak nateklé, že ani nemůže být poznat kde přesně se něco natrhlo, u koňů se porodní zranění taky nešijí hned – někdy péči zvířatům závidím), když si stěžovala, že čůrání pořád pálí. Měla roztržený okvětní lístek, o tom tedy v medicínské literatuře vůbec nic nebylo, po konzultaci s gynekologem jsme nic nedělali, pro mediky to ani není zranění. S placentou jsme se důstojně rozloučili a poděkovali ji za její funkci a zakopali ji, když byla zrovna chvilka.
Matrikářka měla radost, že jsem ji přišel oznámit narození Emmy, ale chvíli ji trvalo, než pochopila. Poslední dítě se v naší obci narodilo hodně dávno, počet rodných domů se za posledních padesát let opravdu hodně smrskl. Na pojišťovně taky nebyl problém, u domluveného pediatra jsme si vyslechli samou chválu na doma narozené děti i naší Emmu, odběr z patičky na screening metabolických vad pediatrovi moc nešel, tak začal s nějakou teorií, že Emma nechce krev dát. Tak počkat, když on to neumí (celkem pochopitelně, většinou tohle dělají v porodnicích), tak je chyba na straně Emmy? Tohle je povědomá písnička. Další návštěva už se nesla v duchu, v tichosti přijdete, svlíknete, změříme, zvážíme, uděláme, dáme nevyžádané rady… to jako existuje nějaká dohoda, že dáte dítě zpracovat, máte to rychle za sebou a dostanete pochvalu (malá je v pořádku, máte hezké dítě)? Stačilo pár otázek a bylo jasno (ve zkratce: jak víte, že benefit převažuje zápory pro naše dítě? opravdu? opravdu?… jo, peníze z pojišťovny a odhalení zanedbaných dětí), tohle je známá písnička. Na kompetentní rodiče se s touhle dohodou jenom musí opatrněji, když se vám něco nelíbí, najděte si jiného lékaře (nebo se zařiďte jinak), totiž berou jako doporučení a nikoli jako hrozbu. Ne, děkujeme, my chceme to nejlepší pro své dítě. Kolikrát ještě o tenhle ohraný kolovrátek zavadíme? Emmě už je pět let – každou chvíli. Upřímně už nevěřím v altruismus, zvlášť když jde o cizí děti. Parazitovat a mít moc nad malými dušičkami a jiných zázracích je prostě obvzvlášť lákavé. Ani peníze nepomohou, prostě máte schopnějšího parazita a ještě za něj platíte. Tu a tam se dá nad někým přimhouřit jedno oko, ale spoléhat jsme se naučili jen jeden na druhého. Smysl i síla se dá vyměňovat ve vcelku výhodném kurzu. Tak tohle byl první stupeň naší rodinné základky, co nás naše děti učily dále a jak přicházeli další učitelé, můžeme probrat jindy.
Tomáš
