Narození dítěte. Vlastního dítěte. Zrození otce. Změna stavu. Doživotně. Již nikdy to nebude stejné jako dřív. Co o tomto univerzálním a přesto jedinečném a hluboce intimním jevu lze napsat a veřejně sdílet? Zažil jsem to (zatím) dvakrát a spolu s mým svatebním dnem patří narození našich dcer k mým nejkrásnějším dnům v životě.
Jistou předehrou k mému zrození jako otce asi byl ten fakt, že jsem se stal o několik let dříve pejskařem – nejdříve ke mně doputovala rodinou mé ženy starší pudlí fenka, o kterou jsem se začal zčistajasna starat, a po jejím odchodu do psího nebe jsme si pořídili malou vizslí dračici. Péče o malé štěně, např. venčení klidně i čtyřikrát a více za noc mi ukázalo, co to asi znamená, se o někoho starat se vším všudy. :-)
Uběhl nějaký čas a začali jsme se ženou uvažovat o dítěti, na které jsme se moc těšili. Asi je logické, že se nastávající maminky ponoří do studia různých knih, sběru informací, navštěvování všelijakých kurzů, cvičení a v dnešní době i nejrůznějších on-line diskuzních fór. Má žena to měla také tak a já měl pocit, že se jenom vezu a s jistým časovým zpožděním přijímám tu horu informací ohledně změny stravy, jak se vyvíjí dítě v břiše týden po týdnu, jaké jsou nejlepší kočárky, nosítka, šátky, porodnice, plínky, zavinovačky, dupačky, bodíčka, peřinky … Prostě bylo toho moc a já toho měl někdy až nad hlavu, nicméně nadšení mé ženy bylo nakažlivé a tak jsem i já sám začal studovat literaturu, abych věděl, co má dělat muž u porodu, na co se připravit, co předem zařídit, co sbalit, co řešit… A předem můžu říct, že jsem z toho skoro nic nepoužil. :-)
První dcera se narodila v porodnici v malém městě kousek od Prahy. Byl dubnový víkend, plánovaný termín porodu na spadnutí. Šli jsme se ženou na procházku, povídali jsme si a odhadovali, kdy přijde ten správný okamžik, poslíčci se promění v pravidelné kontrakce a bude čas vyrazit. Nemáme auto, tak jsme byli odkázáni na jednu soukromou sanitní službu, která měla v nabídce, že nás odveze do vybrané porodnice, i když se nebude jednat o tu nejbližší v místě našeho bydliště. Přišel večer, žena v radostném očekávání a vzrušení trávila čas na internetu s on-line měřičem kontrakcí a já si šel lehnout, abych byl fit, až nastane čas akce. Někdy nad ránem mě K. vzbudila, že už pociťuje hodně silné stahy v x minutovém rytmu a že je tedy čas vyrazit. Sanitní lékařka z nás byla úplně paf, tedy hlavně z mé ženy, která byla klidná a docela v pohodě – těhotenství a nastávající porod ale přece není nemoc, takže proč bychom měli hysterčit?
Po příjezdu do porodnice se rozjetý porod načas zastavil, K. byla trochu přešlá z reakce porodní asistentky a zdravotního personálu – ne že by na nás byli nějak hrubí a nepříjemní, jenom nám řekli, že je ještě dost času, ale když už jsme tady, tak co s námi v nedělním brzkém ránu… Zpětně si myslím, že naše malá chtěla, abychom přivítali její příchod na tento svět společně, takže tímto časným příjezdem zařídila, že na nás zbyl poslední nadstandardní pokoj, kde jsem mohl být po celou dobu taky.
Během první doby porodní jsem se snažil být ku pomoci K., ale musím přiznat, že se mi všechny načtené poučky z knih úplně vypařily z hlavy, takže jsem se snažil prostě být s ní, masírovat jí a říkat do kontrakcí „dýchej, dýchej…“. Ještěže byla v porodnici volná vana, neboť v teplé vodě bylo K. líp.
Upřímně řečeno, připadal jsem si ale občas dost jako idiot neschopný své ženě nijak pomoci. Vyvrcholilo tím, že K. v jednu chvíli ze sebe vydala výkřik hodný válečného řevu útočících divokých Indiánů – a já ji nerozuměl. Musel jsem se trapně doptávat co se děje – „už jde ven!“ zněla odpověď a já pelášil jako zmatený králík za porodní asistentkou, aby rozhodla co dělat dál. Poněvadž v porodnicích v Čechách nebývá moc zvykem rodit do vody, musela K. na sál, naštěstí ten den ale měli všichni plno práce – dva dny před úplňkem bylo v porodnici narváno a nás si tedy moc nevšímali. Poslední fáze byla rychlá, K. porodila v kleče, „Ta, která přináší vítězství“ šla ven jednou rukou napřed a já se pak rychle kouknul, je-li to opravdu holka, jak jsme očekávali. :-)
Bylo asi čtvrt na pět odpoledne, všední a zároveň posvátná chvíle, okamžik zrození. Před porodem jsem si zkoušel představovat, jaká ta chvíle bude, ale vždycky jsem dospěl k závěru, že si to představit nedokážu. Nicméně můžu říct, že vše šlo svou cestou, přirozeně a docela rychle, takže jsem si říkal něco jako, jéé, holka, ty už jsi tady? Zároveň ale při vědomí tohoto zázračného okamžiku, jehož jsem mohl být svědkem, jsem se cítil vnitřně klidný a šťastný, jako už dlouho ne.
Vzhledem k tomu, že jsme měli „nadstandardní“ pokoj, mohli jsme naše první společné chvíle a dny strávit spolu, což považuju za velký dar (až se někteří divili, že nejsem někde sám doma či to neslavím někde s kamarády). Pro vytváření mého vztahu s dcerou byl a je podstatný také fakt, že velkou část první noci svého života prospala B. na mém břiše a ani má žena mi nevymluví, že se tak mezi námi vytvořila velice silná vazba – občas tak silná, že si s ní nevím trochu rady, když je B. někdy jenom a pouze „tatínkova“ a já jsem z toho trochu nesvůj, ale asi zde platí Saint-Exupéryho myšlenka o tom, že se stáváme navždy zodpovědnými za to, co jsme k sobě připoutali. :-).
* * *
Druhé dítě k nám přišlo o tři roky později. Nechtěli jsme, aby B. zůstala jedináčkem, přišlo nám samozřejmé mít více dětí (a být jejich průvodci na cestě životem). Trochu jsme uvažovali, kdy by to tak mohlo nastat, za jakých okolností (pracovních, finančních, …), jaký by měl být mezi dětmi ideální věkový rozdíl, ale pak jsme to pustili, tohle se nedá přesně naplánovat.
Za ty tři roky od narození B. jsme se myslím hodně posunuli jinam, já i má žena. Proto jsem se ani tolik nedivil, když přišla K. s tím, že uvažuje o porodu doma, resp. chtěla by být doma co nejdéle a až pak jet do porodnice (v případě nějakých komplikací pak samozřejmě ihned). Byl jsem z toho dost nervózní, ale respektoval jsem to, naučil jsem se totiž, že mým úkolem je ji podporovat, ať už se rozhodne pro (téměř) cokoliv. Pečlivě se na porod připravovala, cvičením i prací se sebou samotnou a já věděl, že to rozhodnutí nezáleží na mně, ostatně, rodit nebudu já. :-)
Navíc, když jsme se několik dnů před porodem dozvěděli, že naše porodní asistentka nebude moci být s námi u porodu a sehnat jinou v době prázdnin bylo velmi obtížné, uvědomili jsme si, že na variantu „jet do porodnice“ nejsme vůbec připraveni, nejen technicky, ale hlavně srdcem. I když první porod byl docela bezproblémový, přesto nám několik věcí, které se během něj staly, docela vadilo (některá zbytečná vyšetření a rutinní zákroky lékařů). Po pár dnech velice těžkého rozhodování K. překročila Rubicon – zůstane doma, co nejdéle to bude možné. Uf! a okay, řekl jsem si, K. je silná osobnost a s důvěrou v sebe sama i vyšší princip to prostě dobře dopadne.
Vrhli jsme se tedy do příprav – půjčili jsme si porodní bazének, vyzdobili kuchyň našimi intuitivními kresbami na uvítanou a dohodli se konečně o jménu pro naše dítě (stále jsme nevěděli, jestli to bude kluk nebo holka). V jednu červencovou neděli (opět přesně 40 týdnů od početí :-)) nastal den D.
S odstupem času mě nepřestává fascinovat, jak to vše proběhlo – žena s dcerkou šla v podvečer venčit psinu, a když se vrátila, sdělila mi, že už má pravidelné kontrakce. Zavolala naší kamarádce Kataríně, která občas doprovázela ženy k porodu, a jež se nabídla, že by pohlídala naši malou a pomohla, s čím bude potřeba, a také si sehnala záložní PA. Poté začala připravovat porodní bábovku na uvítanou. To bylo vtipné, poněvadž já jsem už předtím k večeři začal chystat žemlovku (později mi došlo, že jsme vším tím pečením potřebovali pořádně vyhřát kuchyni, aby naše dítě přišlo do příjemně teplého prostředí :-) ).
Večer jsme tedy strávili činorodou prací. Poté, co jsem uspal naši prvorozenou a nainstaloval jsem hadici k napuštění bazénku, bylo vše připraveno. Nechali jsme K. o samotě, aby se mohla soustředit na sebe a dítě a nic a nikdo ji nerušil – především já se svou nervozitou, že nemáme v záloze auto s řidičem pro odvoz do nemocnice v případě nutnosti. Katarína se svou ženskou intuicí mě odlifrovala do vedlejšího pokoje k počítači, abych tedy našel kontakty na taxislužby (kvůli předchozímu bouřlivému dění na tohle prostě nebyl čas a Katarína věděla, že svým stresem bych akorát rušil svou ženu).
Po chvíli jsme se vrátili ke K., zda něco nepotřebuje a právě včas – K. pohroužená do sebe prodýchávala a prozpívávala jednotlivé stahy a po třech silnějších prohlásila, že ji praskla plodová voda. Já jsem pak ale spatřil ve vodě „cosi“, co ale nebyly pouhé plodové obaly a než jsem se stihnul rozkoukat, přišla mezi nás jako malý (dle K. spící) delfínek Ž., v půlnoční hodině duchů, v naprostém klidu, tichu, míru a intimitě. Byl to tak úžasný, fascinující a zároveň klidný okamžik, že jsem tomu nemohl vůbec uvěřit – právě se nám narodila druhá dcera! Úplně mi to vyrazilo dech a hnalo slzy do očí.
Po vyřešení praktických věcí – přijela k nám naše náhradní porodní asistentka zkontrolovat, že je všechno v pořádku a po nejnutnějším úklidu jsme šli nad ránem spát. Ani nevím jak, ale stihnul jsem během této letní noci pozorovat, jak se v průběhu několika hodin měnilo až magicky počasí – po přeháňce se vyjasnilo, pak přišla další sprška a pak nádherný východ slunce k tomu – jako by i přírodní živly přišly přivítat naši maličkou na tento svět. :-)
Co říct závěrem? Jsem moc rád, že jsem mohl být u příchodu obou mých dětí na pozemský svět a také být jistou oporou mé ženě, přes veškeré mé vnitřní nejistoty. Od K. se učím také zdánlivému paradoxu – být připraven a aktivně jít věcem, událostem vstříc a zároveň nechat vše intuitivně plynout.
Rovněž chci říct, že přítomnost muže u porodu, potažmo domácí porod nemusí být nutně pro každého, každý má svou cestu. Za tu naši jsem moc vděčný a děkuji Bohu, že vše bylo tak, jak mělo být.
MŠr.
P.S. Ve zkrácené a upravené podobě vyšel tento příběh v knize Srdce muže (více informací o knize na http://srdcemuze.cz/).
Michalik, Pavel (ed.): Srdce muže: příběhy mužů (ne)jen pro muže. Praha 2015, 312 stran. ISBN 978-80-260-9104-2.
