Jedna. Druhá. Čárka. Jsou tam. Je leden a my skládáme po částečkách naše životní puzzle. Hned klušu jako zodpovědný nastávající táta do knihovny a vypůjčuji knihy pro nastávající otce, knihovnice se potutelně usmívají a já jsem pyšný. Když jimi listuji, zjišťuji, že jsou to strašné škváry a odkládám knihy do kouta, až je z toho nejedna upomínka. Přihlašujeme se na předporodní kurz do fakultní nemocnice Hradec Králové. Pán, co jej vede a přednáší, je mi krajně nesympatický, a prohlídka porodního sálu ve mně vyvolává nepříjemné pocity. Proč to tam vypadá, jak kdyby tam měla probíhat desetihodinová operace mozku? Pro naše štěstí se dovídáme, že v termínu příchodu našeho potomka mají naplánováno 14 denní malování. A je vymalováno. Co to jde, tak s Míšou navštěvuji všechny kontrolní prohlídky u doktora. Je jich tolik, že mám co dělat, abych si je stíhal v práci napracovat. Míša z knihovny a z knihkupectví nosí knihy, které se dle přebalu, tak i názvu, zdají býti ,,jiné“. Začíná to nabírat ten správný kurz.
Míša roste do krásy a mě neskutečně baví se s ní procházet po městě. Jsem pyšný nastávající otec. 21. týden a nemalé komplikace si vyžadují urgentní hospitalizaci v porodnici v již zmíněné FN Hradec Králové. Je po šesté ráno, příjem, arogantní doktor a sestra s chováním barmanky z té nejzaplivanější herny. Zmatek, žádné informace, brečím do volantu. Po třech dnech mi ji pouští domů bez jakéhokoli závěru. Ne, tohle už nikdy více. Kupujeme malou usedlost v Podkrkonoší. Uvažujeme nad domácím porodem, ale přítomnost vrchlabské porodnice opředené mýty, její půlhodinová dojezdnost a návštěva nakonec volí pozdější odjezd tam.
Za dva měsíce má přijít Francek (ano, doktora vůbec nezajímalo, že to nechceme vědět) na svět a já honím Míšu po loukách, lesích za chalupou, do kopců z kopců, na třezalku, na borůvky, na lesní maliny a nebýt třech výraznějších zvětšení na Míšině těle, tak ani nevíme, že nám za pár týdnů k dvěma psům a kočkám přibude sedmý člen naší smečky. Tři dny před plánovaným termínem vyrážíme na 15km výlet a nepřijde nám to divné. Jsme si naprosto jisti tím, co děláme. Spíše já jsme si jistý Míšou. Těch smysluplných knih, co jsem nacházel na stole u pece, do kterých jsem se i já občas začetl, ve mně vyvolávalo pocit naprostého klidu. Jako neznaboh jsem věřil. Věřil jsem ve svou partnerku. Ve svoji dívku, která se během devíti měsíců stávala Ženou.
Po dvou dnech náznaků mi bylo v páteční večer sděleno, že je čas vyvenčit psíky. Nakrmím, co má čtyři nohy, naložím čtyři tašky, a cestu lemovanou srnčími pohledy si to šineme směr Vrchlabí. Monitor, paní si tu necháme. Vynosím tašky, Míša se culí, prý doktora přemluvila, že to máme kousek. Mám radost. Míša v noci nespí, já jak zabitý. Druhý den odpoledne si už tam Míšu nechávají. Porodní asistentka v našem věku a podobou naší známé v nás vyvolávají pocity jistoty. Vše je na nejlepší cestě. Sice s pár drobnými zatáčkami Míša před jedenáctou večerní naprosto přirozeně porodí našeho Francka, patrně soutěžícího o titul největší dítě roku. Už ani nevím, co se ve mně všechno mísí. Jediné, co si pamatuji, je neutuchající hrdost na ty dva. Novopečenou matku a její voňavé dítě. Po dvaceti minutách se přesouváme na náš pokoj s manželskou postelí a do rána se střídavě usmíváme na něho a na sebe. Tři těla, jedna duše, jeden život. Tři dny na to představujeme zbytku smečky ,,Františka z Assisi“.
Franckovi jsou dva roky a my pokračujeme ve skládačce. Míšu pohltil zájem o mateřství a porody natolik, že nastupuje na studium pro možnost vykonávat práci duly. Mě pohltil Francek, a proto jsem konečně na rodičovské dovolené. Další díly skládačky držíme v ruce, jen je správně dát na místo.
Petr Martinovský
