Začátek
Do obývacího pokoje vběhne moje tříletá dcerka, máchá ručičkama, „Krá Krá, tati, já jsem vrána“, a jako neřízená střela mizí do kuchyně. Tam moje žena připravuje svačinu, kterou naše malá vrána možná nakonec nebude vůbec jíst. Žena pečlivě krájí kousky broskve, přendává je na talířek a já si vychutnávám pohled na její kulaté bříško. Chtěl bych ten moment alespoň na chvilku zastavit, ale z polosnění mě vytrhává broskev, která přistává na mém břiše se slovy „Tati na, vem si to do práce“. Čas plyne jak voda a za dva měsíce bude žena podruhé rodit a jelikož nevím, jaké to bude, povím vám, jaké to pro mě bylo poprvé.
Byly vlahé horké letní dny, jak to koncem srpna někdy bývá, a v širší rodině se s oblibou vedly diskuze, na koho se miminko narodí. Nejvíc si to asi přála moje tchýně, která měla narozeniny dva dny po plánovaném termínu porodu, nakonec to ale vyšlo na mojí flegmatickou babičku z domova důchodců, které to bylo docela úplně jedno.
Toho rána ženu probudily kontrakce a já byl nadšený, že přichází ten výjimečný den, který ve mně budil tolik různých očekávání. Byl jsem také rád, že nemusím do práce a těšil se na dva týdny dovolené se svou novou rodinou. Všelijaké obavy z dřívějška šly stranou. Byl jsem šťastný, ba euforický a vydrželo mi to celý den až do druhého rána a pak ještě několik dní poté. Ač moje experimenty v mládí skončily u marihuany, cítil jsem se, jako bych si do žíly střelil nějakou hodně silnou drogu.
Žena se šla osprchovat a já mezitím zapálil svíčky, aromalampu a po bytě rozprostřel dekorace, které nám zbyly od svatby. Za běžných okolností se mi podobné snahy navodit atmosféru příčí, ale ten den mi to přišlo docela přirozené. Předpokládal jsem, že má žena bude ráda, a že se jí díky tomu bude možná rodit pohodlněji, intimněji, radostněji. Nespletl jsem se. Udělalo jí to velkou radost, moje euforie rostla, a s ní i sebevědomí. Když budeme chtít, neporodíme jen jedno dítě, ale třeba kupu dětí, máme na to, máme na všechno! Žena se tvářila mnohem méně euforicky. S každou kontrakcí přicházely bolesti, zavírala oči a prodýchávala je. Ležel jsem vedle ní na posteli, díval se na ni, držel ji za ruku a věřil, že to zvládne. Kontrakce se ale po koupeli zklidnily a byly nepravidelné a my začali váhat, zda se nejedná jen o poslíčky. Nastartoval jsem auto a jelo se do porodnice.
Jel jsem v klidu, informován z předporodního kurzu, že nemusím nikam spěchat ani projíždět křižovatky na červenou, což se prý leckterý nepoučený muž domnívá pod vlivem divokých porodů zobrazovaných v populárních filmech. Já poučený byl a navíc jsem tenkrát ještě netušil, že žena mého bývalého spolužáka překotně porodí na dálnici směrem do vyškovské porodnice. Příště na to přece jenom trochu více dupnu.
V porodnici nám mladá doktorka potvrdila, že žena zatím nerodí. S dobře míněným úmyslem a se slovy „Trochu to popostrčíme, ne?“, se chystala provést Hamiltonův hmat, aniž by to alespoň krátce prodiskutovala s mojí ženou. Žena ji na poslední chvíli stihla odmítnout. Doktorka to s úšklebkem a kusou poznámkou, že ji nemohou „nechat přenášet do nekonečna“ zapsala do karty a šli jsme na oběd. Byl jsem na ženu hrdý a věřil jejímu tušení, že porod brzy přijde sám. Navíc bylo jen pár hodin po oficiálním termínu porodu a naléhavost paní doktorky se nám zdála docela neopodstatněná. Je třeba dodat, že až na tohle drobné nedorozumění si na přístup porodnického personálu nemůžeme stěžovat.
Lenka
Lenka je porodní asistentka, která nás provázela celým porodem. Myslím, že je ta pravá chvíle, abych vám ji představil. Lenka je velmi lidská a empatická, zároveň profesionální a přiměřeně sebejistá. Záhy si získala moji důvěru. Ve vztahu k porodnictví jsem obdivoval její vyvážený postoj, který vytvářel pevný most mezi jindy znesvářenými světy. Na jedné straně křehký, intimní, osudový, ryze subjektivní rozměr porodu, kdy pod hvězdami přichází na svět nový člověk, a na straně druhé veřejné neosobní zdravotnictví, které se dle statistik skvěle stará o bezpečný průběh celého procesu, jeho tvář však někdy dokáže být nevlídná i duševně traumatizující. Lenka má porozumění pro obě strany a to nám vyhovovalo. Dobře vycítila, kdy se má stáhnout do pozadí, nechat nás třeba o samotě a kdy vystoupit, odborně zasahovat, poradit či jinak pomoci. Lenku jsme oslovili asi dva týdny před termínem, neboť nám doprovázení k porodu nečekaně odřekla dula, vzhledem ke svému vlastnímu těhotenství. Moje žena k Lence ještě před porodem stihla několikrát přijít na masáž, aromaterapii či poradenství. Měla tak možnost osmělit svou přirozenou ostýchavost a vybudovat vztah založený na důvěře, která se, na rozdíl od mnohých dětí, nerodí přes noc.
Porod
Nevím, jakým přesným okamžikem začíná porod, ale bylo to někdy večer toho dne, kdy jsme jeli s poslíčky do porodnice. Vraceli jsme se od Lenky z masáže a už v autě začalo přituhovat. Kontrakce sílily, přicházely častěji, v tváři ženy se střídaly výrazy bolesti a úlevy a její vědomí jakoby se vždy kamsi na chvíli vytrácelo. V živé paměti vidím, jak se zavěšuje na žebřiny v naší předsíni, prodýchává kontrakce a jen málo vnímá, co jí říkám. Hluboké vibrace rozdmýchávají těžký letní vzduch a jako tamtamy za kopcem hlásí, že přichází nový život. Počítám na hodinkách minuty mezi kontrakcemi a ta chvíle mi přijde vzácná. Zůstáváme doma, co nejdéle to jde. Zdánlivě nekonečné momenty mezi kontrakcemi se přece jen zkracují a jedeme znovu do porodnice.
Zde už na nás čekala Lenka a také početná vietnamská rodina, která přišla podpořit svoji rodičku. Během porodu nás byli jejich zástupci několikrát navštívit. Nevím, jestli si jen pletli dveře, nebo je to tamní zvyk, ale vždy pouze zaklepali, nakoukli a hned ostýchavě zmizeli. Moje žena je naštěstí vůbec nevnímala a jinak porod proběhl nerušeně, v klidu a soukromí, jen v mé a někdy Lenčině přítomnosti. Lékařka přišla poprvé až na závěrečné šití.
Přáli jsme si rodit do vody, ale pokoj s vanou byl obsazený, neboť se chystala letní bouřka a porodnice praskala ve švech. Dostali jsme pokoj poměrně malý, zato útulný a příjemně zešeřelý. Žena se otevřela „na deset“ záhy po příjezdu, hned po vybalení věcí a po klystýru. Netrvalo jí to o mnoho déle, než následné spontánní otevření okna dokořán a shození nemocniční košile. Oblečená a se zavřeným oknem by v ten okamžik prý snad ani neporodila. Vlastní porod pak trval necelých dvacet minut.
Moje statečná žena porodila přirozeně téměř čtyřkilovou holčičku – bez komplikací, bez nástřihu, bez analgezie, oxytocinu či jiných intervencí. Rodila ve všech možných polohách, jenom ne v té „klasické“ vleže – na vaku, na všech čtyřech, na porodní stoličce… nebo také ve stoje zavěšená za má ramena. Vzpomínám, jak se o mě během tlačení zapírala a nadlidskou silou táhla k zemi, zatímco jsem držel její kluzký zadek. Měl jsem chvílemi vážně strach, že to neustojím, zadek mi vyklouzne a oba spadneme, ale musel jsem to nějak zvládnout. Jsem chlap, a co bych neudělal, aby se dítě posunulo porodními cestami. Ještě další dny mi tělo hrdě připomínalo, že jsme asi vskutku rodili spolu, že jsem mohl alespoň malou měrou přispět ke zdárnému porodu. Ve zbylých chvílích jsem ženu povzbuzoval, podporoval či držel, jak potřebovala. A celé si to nesmírně užil, naplněný zvláštním klidem, soustředěností a důvěrou v celý proces, na jehož konec jsem se tolik těšil.
Zrození
Slyšel jsem názor, že během porodu se mají muži raději zdržovat u hlavy ženy. Pohled tam dolů může být prý natolik ohromující, že končívá i ztrátou chuti na sex a později rozvodem. Nevím, co je na tom pravdy, ale když se dcerka klubala na svět, raději jsem si počkal, až bude venku celá a odmítl kouknout se na její prodírající se hlavičku. Vůbec nelituji, že jedna z prvních věcí, které jsem viděl, byly až její krásné klidné hnědé oči doširoka otevřené a hluboce zapíchnuté do těch našich, které jakoby říkaly, tohle je moje máma a to je můj táta. Táta, který ještě včera tátou nebyl.