5. O domácím porodu – na vlastní kůži…

Náš syn Richard se narodil doma 25. března v 6 hodin ráno, po 9 měsících těhotenství plných lásky, klidu a pohody. Myslíme si, že jsme mu dali do života to nejlepší, co od rodičů může dostat. Pokusím se vysvětlit proč…

S manželkou Ivankou žijeme v lásce a shodě. Neznamená to, že nemáme občas rozdílné názory… ale tyto řešíme povídáním a nasloucháním druhému, hledáme možnost, jak být oba spokojení… a často taky necháváme názory uzrát, čekáme, jak se vyvinou, taky se snažíme naslouchat intuici… Intuice, a jistý druh až fatalizmu hraje v našich životech poměrně velikou roli… Stála vlastně i za početím Richarda… nebyl „chtěný“, jako děti bývají, když se rodiče dlouho snaží a „nic“. Byl s láskou přijatý, nechali jsme mu možnost přijít, s tím, že bude vítán – a On přišel. A my se moc těšili…

…takže jsme vlastně o tom, jak bude porod probíhat, v době těsně po zjištění těhotenství nepřemýšleli… Přemýšleli jsme zejména o tom, jak skloubit Ivanky těhotenství s jejím výkonem v muzikálu, na jevišti – navíc tak, aby nikdo na nic nepřišel: nepřáli jsme si zbytečně zvýšenou pozornost, ohledy a úlevy… Ničeho z toho nebylo potřeba, já Ivance zabezpečoval nejlepší možné zázemí, ona si užívala těhotenství a komunikovala s miminkem, před představením, kde se jako Julie sebevraždí mu říkala, že to je jenom hra, jenom divadlo, že to není skutečnost, že s Ním je a bude pořád… Zvládla první dva měsíce výborně, a až na konci muzikálu prozradila, že celou sezónu odehráli dva v jednom těle…

Následovala dovolená spojená se svatební cestou, na níž jsme si vyzkoušeli, jak dokážeme zvládat i krizové situace, jak se dokážeme sladit… a kde jsme měli spoustu času mluvit spolu… Myslím, že tady někde vzniklo, anebo se upevnilo přesvědčení rodit doma, s porodní asistentkou. Už před pár měsíci se k nám totiž dostala informace, že nedaleko (u Trhových Svinů) je výborná dula, a taky se k nám dostala knížka – skriptum „Bezbolestný porod“. (Zpětně vzato to vypadá, jakoby poslední rok (?) byl přípravou na těhotenství a rodičovství: Ivanky rituály, jež předcházely manželství, spousta zajímavých knih o rodičovství, otcovství i mateřství, jež nám prošla rukama… Na konci článku se pokusím uvést ty nejdůležitější…)

Poté, co jsme přijali toto rozhodnutí, bylo už to ostatní „snadné“ – onu dulu jsme vyhledali, domluvili s ní schůzku, kde jsme se seznámili (a padli si do oka), domluvili jsme si intenzitu schůzek, co dělat a co ne atd… Vše bylo na dobré cestě… a my jsme pouze váhali, jestli vůbec lékařům říct o těhotenství nebo ne. Oba totiž máme averzi k současnému způsobu přístupu zdravotníků a celého systému ke klientům, a také nám vadí pohled na těhotenství jako na nemoc, a ne jako dar a požehnání. Po mnoha diskusích se známými a přáteli se nakonec Ivanka rozhodla navštívit několikrát i pečlivě vybraného gynekologa, a nechat si potvrdit, že je vše v pořádku. Bylo. Ivanka odmítla spoustu vyšetření, a i těch pár, která absolvovala, se nakonec ukázala jako vlastně zbytečná, protože bylo vše ok. Samozřejmě, nemuselo by být – ale intuice a komunikace s dušičkou uvnitř celou dobu říkala, že je vše v pořádku! A i těch pár vyšetření a návštěv lékaře bylo víc vyčerpávajících, než pro klid duše přínosných – několikrát dokonce Ivanka uklidňovala lékaře, že bude vše OK!

Nuže, čas porodu se přibližoval, a dalo by se dlouho povídat o pocitech a stavech, jež mu předcházeli… Já těhotný nebyl, ale vzhledem k tomu, že mi Ivanka každý den, když jsem o ni pečoval, vyprávěla o svých pocitech, myslím, že mám velmi dobrý přehled o tom, co se dělo… Chodili jsme denně na procházky, užívali dne plnými doušky, těšili se z maličkostí i ze vzájemné duševní i tělesné blízkosti… Ještě pár dní před porodem jsme byli v divadle, dva dni před porodem navštívit babičku s dědou… Richard měl možnost přijít kdykoli, a důvěřovali jsme tomu, že přijde ve správnou chvíli, až bude chtít, až bude vše připraveno…

…a připraveno bylo vše 24., ve čtvrtek ráno… Ivanku probrali „jiné“ bolesti, jiné kontrakce v bříšku… už v půl páté ráno. A celý den, více méně pořád, se vracely – tu po pěti, tu po deseti minutách. Na procházku do blízkého lesa jsme šli tento den třikrát – hned ráno (to jsme rozdýchávali bolesti asi každých 200 metrů), kolem poledne, kdy bylo nádherně, potkali jsme spoustu zvířat včetně naší oblíbené bachyně (rozdýchávali jsme zhruba jako ráno), a pak ještě večer, před šestou, podívat se na západ Sluníčka… Při zpáteční cestě z naší obvyklé pozorovatelny to začalo: Ivanku sklátila kontrakce, až se jí podlomila kolena… Těch 200 metrů domů jsme šli čtvrť hodiny… A kontrakce pokračovali v nezmenšené míře, takže jsme zanedlouho volali dule (porodní asistentce), že „TO“ vypuklo… Přijela asi v osm hodin… asi v půl deváté jsem začal chystat porodní bazének… asi v devět šla Ivanka do bazénku… čekali jsme, že bude miminko zakrátko na světě… Nebylo.

Ačkoli vše probíhalo „dobře“, kontrakce byly časté a vypadalo to, že se děťátko klube, Ivanka byla hodně zavřená, a otvírala se pomalu. A hodně ji to vyčerpávalo… krátce po půlnoci, kdy dula zkontrolovala, jak „na tom jsme“, zkonstatovala, že to ještě bude trvat dlouho… Ivanka byla unavená… voda chladná… vypadalo to trochu na „prohru“… Dula zmínila možnost porodnice… NE! Tam nechceme! Tak odpočívat! Byli jsme poučeni, že jestliže to má Ivanka vydržet, bude muset několik hodin odpočívat. Odešli jsme do postele, a tam jsme spolu odpočívali: já se opíral zády o topení, Ivanka opřená zády o mně, já jí hladil bříško, a šeptal věci, které potřebovala slyšet. Odpočívali jsme takto vždy dvě-tři minuty mezi kontrakcemi… dvě hodiny… Kolem půl třetí se dula opět podívala, jak na tom jsme – a byla to dobrá zpráva: porod pokračuje, otvíráme se, ale je to ještě málo, ještě je čas, je třeba odpočívat! Odpočívali jsme mezi kontrakcemi další dvě hodiny, do půl páté… Při této kontrole už byla dula spokojenější, a potvrdila, že Ivanka vypadá daleko líp, a že se porod blíží k poslední fázi!

Opět jsem tedy dofoukl bazének, doplnil teplou vodu, opět doprovodil Ivanku do bazénku… Teď už mnoho času nezbývalo! Porod začal organizovat vše sám, my byli jenom svědky… Byl pomalý, ale pořád pokračoval! Ta poslední fáze, kdy už se klubala hlavička, ta trvala asi půl hodiny! Hlavička ven – a zase zpátky! Za minutu o milimetr víc ven – a zase zpátky! Půl hodiny! Bylo to šílené, bylo to nádherné, bylo to divoké – a přirozené. Snad nic na světě není přirozenější, než porod! Byl to neuvěřitelný boj, Ivanka bojovala jako nikdy, a myslím, že o ani sama dodnes neví, kde se v ní ta síla vzala – a zvládla to! Pár minut po šesté hodině ranní, přímo se Sluníčkem, vyplul Richard z Ivanky do bazénku, hned poté, co prošla hlavička! Přiznávám, že jsem plakal, a nemohl jsem přestat, když jsem viděl to malé stvořeníčko, které teď měla Ivanka zabalené v ručníku na břiše, napůl ještě ve vodě, napůl dýchající a chrchlající, napůl ještě žijící dík pupeční šňůře! Asi dvě-tři minuty jsem se nemohl utrhnout od obou, pláč a štěstí mě paralyzovali, Ivanka se zase usmívala!! Až moje „povinnost“ otce mě přiměla vyskočit pro fotoaparát a zvěčnit první vteřiny našeho synka, o kterém jsme v té chvíli ještě ani netušili, je-li to syn nebo dcera…

Pak už bylo vše klidnější, plné lásky a klidu a tiché radosti… Pomohli jsme Ivance s Richardem – pořád ještě spojenému s maminkou – z bazénku, odpočívali jsme, a kochali se pohledem na Richarda, na zázračné stvoření, kterému sice ještě chrastí voda v průdušnicích a ještě má jedno oko zalepené, ale už se aspoň tím jedním kouká, už se snaží dýchat, už se snaží udržet bradavku v puse, už kaká! Zázrak!…

Nechali jsme Richarda na pupeční šňůře… Vlastně ležel na mé nahé hrudi, hřál jsem ho svým teplem, zatímco Ivanka odpočívala, a pomalu se soustředila na porod placenty…Pupeční šňůru jsem přestřihl, až když úplně dotepala… Slunce zalévalo kuchyň, ve které jsme rodili… Půl sedmé ráno…

Byl to dlouhý, nádherný den!

V Chlumci, dne 12. dubna 2011 Karol Lesný

PS: Nešlo to napsat dřív. Ten zážitek byl tak silný, že to nešlo. Ještě několik dní nám nedocházelo, co se vlastně stalo… Byli jsme to my, kdo ten zázrak prožil? Pocit neskutečné síly, štěstí, obdarování… Kdyby se to nestalo, tak se to zdá nemožné…

Knihy, které jsme přečetli a můžeme je doporučit:
- Aby porod nebolel – Lucie Groverová – Suchá
- Nová doba porodní – Vlastimil Marek, Eminent
- Pozor, srdce muže! – John Eldredge
- Nejen indigové děti – P.M.H. Atwater, Pragma
- A další a další…