Nic světoborného či nového, obyčejný den na konci prosince před téměř patnácti lety, z Ústí do Prahy pro nějaké ještě věci, k večeři rybí salát nebo co, ženě nějak není dobře ve vaně, to ty rybičky, hele, to je divný, mně je fakt divně, ty jo, praskla mi voda, ve vaně plný vody, oukej, počkej, to bude dobrý, klid, musím se taky osprchovat, zpocenej z montování koupeného, pak seznam co s sebou a už jedeme a v porodnici, dobrý den, posaďte se pane a vy paní pojďte se mnou a tady mi to podepište a tady mi to podepište a tady mi to podepište a tady mi to podepište, já vím, že vás to bolí, ale podepsat to musíte, to neřešte, co to je, takové formality, a vy pane si počkejte, ano, rozumíme, chcete být u porodu, ale my se musíme připravit, tak za hodinu a půl vás zavoláme, oukej, tak jo teda, sednu si a zapíšu si jak to bylo, ani ještě neotevřu blok a dveře se otvírají: pane pane, pojďte, už to začalo, tady se postavte, tak držte maminku za ruku, chcete se dívat odtud?! tak se dívejte, a už, vidíte hlavička a … chcete si přestřihnout pupeční šňůru? Chci. Chci si ho pak vzít k sobě, aby mi do rána spal na ruce a ranní vizita vyplašeně hledala dítě u maminky a našla ho dva kroky vedle u táty. To se nedá popsat. Jen zažít.
Modrý Petr
