3. Jak jsem se dostal do řečí

Začalo to Štěpánem. Narodil se v Chaloupce pod Brdy a byl to jedinečný zážitek. Ženu obsluhovala porodní teta, já jsem seděl v kuchyni, četl si Druhou světovou válku od W. Churchilla a na kamnech vařil kotel vody, jak káže porodní mytologie. Vodu je potřeba vařit proto, aby se tatínek zabavil a nepropadal hysterii, když už má ten praštěný nápad zůstat při porodu doma. Pokud se kotel vaří dřív, než je dítě na světě, tak vylít a začít znovu.

Na poslední stahy a první výkřik jsem byl přizván, protože bylo potřeba přidržet ženu v poloze, v jaké se sama neudržela, a dodneška jsem za to vděčný. Právě ten výkřik živého dítěte se mi nahrál nejhlouběji, až někam do sfér zvukového atavismu, kde rezonuje dodneška. Nevím už ale, co jsem pak cítil, nejspíš jen vděčnost, že už je to za námi.

Za pár dnů nás napadlo zjistit potomkovu porodní váhu, ale nebylo na čem. Proto jsem se s ním vydal do místního konzumu a poprosil paní prodavačku, aby mi ho zvážila. Ani se moc nevzpouzela, možná nepochopila, že to je jeho úplně první vážení, a tak promptně přistavila bedničku od rajčat a uložila do ní Štěpána, jako by ho chtěla pustit po vodě. Časem jsme si sehnali stejnou zelinářskou váhu domů.

Následovala malá komediální scéna na matrice, kde se mě několikrát ptali na místo narození a já jsem jim vytrvale opakoval jméno naší vesnice. Paní matrikářka byla zoufalá: „Já vím, ale v které porodnici?!“ Nakonec jsme se dohodli, ona nám zapsala prvorozené dítě a současně první za svou kariéru, které se narodilo doma, a navždy si nás zapsala do paměti. Měli jsme se vidět ještě třikrát.

Podruhé jsme rodili už v novém, vlastním domě o pár kilometrů dál. Při prvních kontrakcích jsme spořádaně zavolali bábu, ale Barunka se rozhodla, že se do žádného cizího obličeje koukat nehodlá a vylezla ještě před jejím příjezdem. Dcera v útoku, chytal jsem já. Takto jsem se neplánovaně stal porodníkem-samoukem, kterážto pověst se se mnou trochu nespravedlivě nese do dnešních dnů.

Tehdy už jsem věděl, že nejpodstatnější vlastností porodní asistentky je trpělivost a schopnost mlčet, takže jsem nechal procesy, ať plynou, a věnoval se pečovatelským úkonům, podle pokynů ženy stavěl polštáře a přikrývky, donášel pití, plínky, odsávačku, zkrátka zábavy bylo tolik, že jsem nestihl ani uvařit vodu, ani propadnout hysterii, ani si nic přečíst. Porodní asistentka dojela akorát na placentu, které to trvalo mimořádně dlouho, a tím pádem mohla být porozena odborně. Přivezla si i siloměr a krejčovský metr, takže jsme tentokrát všechny související procedury zvládli doma.

Potřetí to byla Kristinka. Té se zase od mámy nechtělo, takže porod už sice začal nevratnými příznaky, ale hlavička ještě nebyla nachystaná do porodní polohy. Asistentka na telefonu potvrdila, že to je anomální situace a měli bychom jet do porodnice, ona je navíc zrovna u porodu. Dala nám ale číslo na kolegyni, která byla taky u porodu, ale dala nám číslo na jinou kolegyni, a ta se uvolila přijet, jen co si na navigaci vyhledá, kde že to bydlíme. Pořád ale byla ve hře cesta do nemocnice. Porod postupoval a my se ženou jsme vedli zadumanou konverzaci:

„Tak pojedem do Vrchlabí?“

Neboť Vrchlabí bylo tehdy známým poutním místem všech věřících v přirozený porod s lékařským dohledem. Spočítal jsem to na dvě a půl hodiny.

„Klidně, jestli chceš radši než doma rodit na benzínce…“

A jako vždycky naše dilema rozlouskla sama dcerka. Strčila hlavu, kam se patří a za chvíli byla venku. Odehrálo se to v koupelně v poloze svismo, takže jsem akorát z háčku u umyvadla popadl ručník a chytil do něj děcko zrozené samospádem.

Když nás konečně kolem jedné v noci našla porodní asistentka, zabloudivší na Brdech, stihla nám akorát vypsat papíry pro všechny úřady, co jich u nás je.

Od té doby se situace kolem domácích porodů vyostřila natolik, že jsme při čtvrtém těhotenství už moc nepočítali s tím, že by k nám někdo byl ochoten přijet. Doma už v Česku asistuje jen několik málo žen, všechny inkognito a s rizikem vysokých pokut. Ale svoboda vždycky stála nějaký ten boj, tak tohle je holt naše daň za narození do posttotalitního systému.

Tentokrát jsem měl ale zároveň chuť u toho konečně jednou nebýt. Podle plánů je to naše poslední dítě, a já jsem ještě nikdy nezažil takový ten filmový porod, kdy otec čeká za dveřmi, pak dostane zprávu, že je hotovo, a jde se s někým opít. Já naopak uchovávám doma kořalku jen proto, abych v ní mohl vždycky vydezinfikovat nůžky na pupeční šňůru. Osud a syn se ale dohodli jinak, takže to padlo opět na mě.

Naší porodní asistentce jsme zavolali, když to začalo, a jelikož byla zrovna u porodu, řekla nám jenom, že beztak víme, jak na to, tak ať zavoláme znovu, až to bude venku, a pak až bude venku i placenta. Kuba se vylouskl na prahu noci, stejně jako předtím obě holky, a už moc není o čem psát…

Vlastně je. O tom, že z mého vyprávění to možná celé vypadá jako hra; jako bychom ani nevěděli, že porod může být věcí nejen života, ale i smrti. Přečetl jsem dost porodnické literatury na to, abych měl dobrý pojem, že bezproblémový porod není záležitostí kouzel a stoprocentní jistoty, ale vždycky spíš souhry různých pozitivních faktorů, z nichž ty nejpodstatnější důsledně dodržujeme (náležitá strava, modlitba, optimismus, pokora). Taky důvěra v dítě, že ví, co dělá, když se chce narodit zrovna na tenhle svět a zrovna do naší rodiny, mě zbavuje strachu. Ale především důvěra v mou ženu, která poslední desetiletí svého života obětovala dětem a věnovala jim všechno od lásky až po odborné studium.

Donedávna mě známí poplácávali po ramenou, jaký jsem to kujón, že si sám rodím děti, a pak o mých schopnostech vykládali po hospodách, dílem obdivně, dílem znechuceně. Dokonce prý se slovo „placenta“ stalo poznávacím heslem, pokud někdo ve společnosti nevěděl, o kom je řeč. Ono od hrdinství k šílenství nikdy není daleko, zejména ne v lidovém podání. Teď po posledním porodu se už nikdo ani neptá, jestli jsme zase rodili doma a jestli zase já, je to už ohraná písnička a mě berou jako rutinéra či snad jako člověka s kuriózních koníčkem, nedávno se mě dokonce kolegyně ptala, jestli jsem rodil ještě s jinými ženami…

A všichni se dokonale mýlí. Především v tom, že zásluhy na úspěšném porodu přičítají mně, který přitom jen slížu smetanu v podobě hotového zdravého dítěte, přirozeně přicházejícího na svět, ačkoli všechnu podstatnou práci fyzickou, duševní i duchovní nepřetržitě odvádí jeho matka. A stejně tak jsou vedle ti, co spekulují, že jsem ji „donutil“ rodit doma. Do toho já nemám co mluvit, jen maminka a dítě.

Nikdy nebylo mým přáním asistovat u domácích porodů, ale vidina vhození rodičky do monstra nemocnice s poněkud nepředvídatelnými následky nás oba dovedla k rozhodnutí pro menší riziko. Nejsem nadšený porodník, a už vůbec ne rutinér. Nonšalance a nepokora je totiž tím, co se u porodů nejvíc trestá, hlavně u těch „alternativních“ (protože narození vlastního dítěte doma je v dnešní terminologii pouhou alternativounormálnímu porodu v továrně). Byl bych daleko radši, kdyby u nás už dnes byla situace, která v budoucnu nevyhnutelně nastane, a sice příznivé podmínky pro domácí porody, možnost legální práce asistentek a jejich dostatečný počet ve všech okresech. Dokud ale nad každou jednotlivou asistencí visí Damoklův meč miliónové pokuty, poslední statečné porodní báby plivou krev a porody na různých místech se jim zhusta časově překrývají, dokud musí za rodičkami jezdit osmdesát a víc kilometrů po neznámých cestách a pak je prosit, aby o tom všem nikde moc nemluvily, musejí se dít i tak bizarní věci jako v naší rodině.

Jsme vysokoškolsky vzdělaní lidé se středně dostatečnými příjmy a bydlištěm na venkově, což je statistický ideál pro domácí porod. Můžu ale přiznat, že univerzitní vzdělání mi u porodů nikdy k ničemu nebylo. Vždycky stačily základní poznatky z hygieny, mechaniky pohybu těles a otčenáš.

Kubovi je teď šest týdnů. Nevíme, kolik váží, protože zelinářská váha byla putovní, ale podle dvojité brady se dá soudit, že je v normě.

Paní na matrice už mě vítá s úsměvem, neb má před důchodem, a já zase na důchod odložil poslední dva díly Churchillových pamětí – při porodech už na ně nemívám čas.

Na svou ženu jsem nepřestal mít chuť, i když jsem ji viděl při rození, zato si jí o dost víc vážím.

Všechny placenty jsem zakopal, a doufám, že i svou hřivnu amatérského porodníka. Nepište mi, nedojíždím, nerodím, mám svého dost. Zařiďte si to nějak sami, hlavně tam nahoře.

Přeju hodně zdaru a veselé děti.

Honza Jícha

OLYMPUS DIGITAL CAMERA  vahaOLYMPUS DIGITAL CAMERA  balicek  Hned OLYMPUS DIGITAL CAMERA  Vsichni2