Táta se ze mě stal náhle a nečekaně. Bylo mi 27 let. Měl jsem rok před koncem školy, velké plány a obrovský apetit. Pamatuju si tu chvíli v autobuse, kdy mi to došlo. Hypnotizoval jsem večerní stíny za okýnkem (tak jak to snad umím jenom já) a hlavu i srdce mi ovládala směsice pocitů. Od upřímné radosti z toho, že za 9 měsíců bude na světě moje miniatura, přes vzrušení jakou životní změnu to celé znamená, až po totální děs – vlastně z úplně těch samých důvodů. Tehdy jsem si myslel, že na tak obrovský krok nejsem připravený. Život byl pro mě docela jízda, monogamie buržoazní přežitek a já chtěl jako správný dítě devadesátek spíš shořet než vyhasnout. Jasně, nějaký děti jsem vždycky chtěl, ale říkal jsem si to, co spousta mých vrstevníků – počkám do 30 a pak se uvidí. Se svojí přítelkyní jsem se scházel a rozcházel jako na běžícím pásu, v hlavě starý lásky i touhu po stále nových dobrodružstvích. Moje práce byla už 7 let docela stejná, a ačkoliv jsem se stále zlepšoval v tom, co jsem dělal, nikdy jsem si nedokázal vybrat, co opravdu dělat chci. Trable pravidelně topil v chlastu a neustále snil o tom, co všechno bych mohl mít, kdybych jen mohl mít všechno. I přes tenhle vnitřní zmatek mi ale bylo jedno naprosto jasný – to dítě chci. O tom jsem nezapochyboval ani vteřinu. A myslím, že právě v tu chvíli ta změna začala. Tam, zírajíc skrz ušmudlané okýnko autobusu na noční stíny, se začal rodit táta.
Následujících 9 měsíců pro mě byla opravdu tvrdá zkouška. Stavění hnízda, práce, škola, řidičák (do teď nemůžu uvěřit tomu, že jsem si ho fakt udělal)… to všechno bylo opravdu vyčerpávající. Dvě největší zkoušky se ale odehrály uvnitř. Moje priority se nezměnily ze dne na den. Nebyl jsem v životní fázi, kdy jsem toužil po klidu a zodpovědnosti. A tak začal dlouhý proces. Zápas, ve kterém jsem si zvykal na svojí novou roli. Potřeboval jsem nejenom obstát před svým okolím (a ten tlak má fakt svůj smysl), ale především sám před sebou. Kdybych to vzdal a utekl, už bych se nikdy nedokázal podívat do zrcadla. A tak jsem zatnul zuby, táhnul a nakonec jsem zjistil, jak moc se mi to líbí. Kdybych do toho teď chtěl vnést trochu patosu, napsal bych, že ze zmatenýho kluka se stal muž. Jenže „být mužem“, to je tvrdej boj na celej život. Jeden (i když hlubokej) zážitek ho z vás neudělá.
Už jsem se zmínil o svojí ženě? To, čeho jsem byl svědkem během těhotenství, ale hlavně na porodním sále, se nedá popsat slovy. Každá matka by měla dostat medaili za statečnost. Za výkon, co tam předvedla, si ji do konce života nepřestanu vážit. Neměla to se mnou nikdy lehký. Neustále mě to táhlo jinam, ale nakonec jsem se vždycky vrátil. Z docela prostého důvodu. Nedokázal jsem si představit nikoho jinýho, že by jednou byl matkou mého dítěte. A bum. Nakonec to tak fakt je.
Když to přišlo, na porodním sále jsem nejdřív vůbec nevěděl, co mám dělat. Nebylo to tím, že bych neznal to přiblblý dejchání nebo netušil, co mě čeká. Nic vás totiž nemůže připravit na bolest a utrpení někoho jiného, které nemůžete reálně sdílet ani utišit. Chvílema jsem si připadal jako kus hadru, co bezcílně lítá prostorem a snaží se zoufale být alespoň k něčemu dobrej. Když ale zavzpomínám lépe, moje přítomnost byla obrovsky důležitá. Vlastně úplně stačilo, že jsem tam byl. Podával vodu, mluvil, potil se, dýchal, volal sestru…sakra, kdo jiný než táta by měl být přítomný v tak důležitou chvíli? Můj prst bylo to první, kolem čeho se omotala ta její mrňavá ručka. A to teda fakt něco znamená. Jestli ne pro ní, tak pro mě určitě jo.
Největší masakr přišel ve chvíli, kdy jsem poprvé uviděl vlásky. Byla to jediná chvíle, kdy jsem se neudržel, a z očí se mi vykutálely slzy (uf, naštěstí to nikdo neviděl). Všechna rozhodnutí, která jsem kdy udělal, vedly do toho jediného okamžiku, ke vzniku nového života. Ke zrození nového příběhu. K políbení bohů… ještě teď mě mrazí v zádech, když si na to vzpomenu.
Někteří moudří mužové radí, že na to, jak se dítě rodí, bychom se dívat neměli, aby neutrpěl sexuální vztah mezi partnery. Nevím. Já se díval. Proč by měl člověk před realitou zavírat oči? A jestli vás ten pohled nějak vyděsí, vězte, že poporodní sexuální abstinence vás rychle přivede na jiné myšlenky. A na rozdíl od chlapů, co se nedívali, budete aspoň vědět, proč to potom tak bolí.:)
No a tak to bylo. Malou Aničku jsme si přivezli domů a od té doby si každý den užíváme. Je to náročný, ale přenádherný. Nebe peklo ráj, a tak pořád dokola. Jako křehká povaha, která od malička řeší smysl bytí, můžu bez nadsázky říct, že to malý stvoření je něco, pro co stojí za to žít i umřít. Jo, tak tohle už patos je… Ale fakt jsem o tom přemýšlel. Taky si někdy představujete, že vás někdo proklatě zlomyslnej postaví před volbu, kdy si musíte vybrat mezi dvěma hodně špatnejma variantama? Ty volby bývají těžký – ruku nebo nohu? Sluch nebo zrak? Váš život nebo život blízkého člověka? Když na jednu misku vah dám svoji dceru a její štěstí, klidně bych se nechal umučit pošahaným dentistou, kdyby to tak muselo být.
Jestli jste vydrželi číst až sem, tleskám ve stoje. Za odměnu mám pro vás malou životní moudrost. Naše známá z Anglie nám jednou řekla: „Nothing can prepare you for how much you will love it.“ Ta věta je tak přesná, že bych si ji s chutí nechal vytesat i na náhrobní kámen. Jo, přesně tam tahle dobrodružná výprava do hlubin sebe sama jednou skončí. Některý okamžiky si ale v životě podávají ruku s věčností. A to si pište, že začátek příběhu nového života je jedním z nich.